Náš krajan Anton Saebl, 85 let, rodák z Loketu (Elbogen), který už v minulém Heimatbriefu vyprávěl slovem i obrazem o lesnických a mysliveckých chatách v revíru „Ziegenruck" u okresního města, působil před svým odvodem k vojenské službě v říjnu 1941 také rok jako lesní adjunkt u revírního lesnictví Horního Slavkova (Schlaggenwald). Žije v Großweilu u Kochelského jezera v Horním Bavorsku a i po vyhnání zůstával v kontaktu s posledním německým lesnickým personálem.

Lesník vzpomíná: „Můj nadřízený, revírní lesní Anton Fischer, bydlel až do roku 1943 na Wolfshofu (služební sídlo) a poté nastoupil vojenskou službu. V roce 1953 byl v oblasti Schweinfurtu převzat do státní lesní služby, v roce 1967 odešel jako vrchní lesní do penze a zemřel roku 1980 ve věku 76 let. Můj školitel, revírní hajný (lesní dělník) Josef Hofmann (1888–1965), bydlel v obecním hajném domku, po skončení války musel zůstat ve své funkci a zaučit českého „nástupce". Po vysídlení si našel nové místo v oblasti Gelnhausenu.

[obr] Lesní adjunkt Anton Saebl, 18 let.

[obr] Revírní lesní Anton Fischer, narozen 1904.

Krajan Toni Saebl, který byl se souhlasem americké vojenské správy od 1. června 1945 na přechodnou dobu ustanoven lesním dozorcem městských lesů – za měsíční kapesné –, vypráví o památném setkání: „Když jsem jednoho dne v červnu 1945 šel od Wolfshofu dolů přes ptačí rezervaci, nečekaně jsem narazil na skupinu, která byla zjevně na útěku: tři muži v civilu, lékař v důstojnické uniformě a zdravotní sestra Německého Červeného kříže. Uvedli, že už několik dní jdou pěšky z Vídně a nyní chtějí postranními cestami dál na západ, aniž by se dostali do ruských a amerických kontrol. – Sestra Červeného kříže si mě náhle prohlédla, trochu se usmála a řekla mi: ‚Já vás znám!'

Nyní jsem si i já tu ženu prohlédl blíž – nějak mi připadala povědomá. Po několika otázkách sem tam se skutečně ukázalo, že jsem jako těžce raněný byl jejím pacientem ve vídeňském lazaretu. Celá skupina se radovala z té podivné, málem neuvěřitelné náhody. Mně bylo podobně, div jsem se údivem nezmohl na slovo.

Bylo pro mě samozřejmostí ujmout se vedení skupiny přes hornoslavkovský lesní revír. Doprovodil jsem tedy tu malou skupinku, dokud se se mnou nemusela poblíž Krudumu rozloučit, a dal jsem jí ještě pár rad na další útěkovou cestu.

Zda se jí podařilo dostat se v pořádku do Bavorska?

K tomuto příspěvku odkazujeme na údaje v naší domovské knize o Wolfshofu (str. 86, 89) a v Heimatbriefu č. 1/2003. Nahlédněte také na strany 255 a 256!

[obr] Kácení dřeva v revíru Horní Slavkov kolem roku 1940.

Revírní hajný (lesní dělník) Josef Hofmann dohlíží na dva lesní dělníky při kácení smrku, ještě rámovou pilou! Dřevorubec vpravo je Willi Grill. Kdo zná toho druhého? Snímky poskytl krajan Toni Saebl.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Sváteční dny jsou nyní za námi, splnilo se leckteré přání krásnými dárky, ať byly jaké byly, svícemi, silvestrovským punčem.

Tak stoupá vzhůru rok, jenž přichází! Co ukrývá ve svém klíně? Přinese požehnání, či nouzi a nebezpečí? Osud člověka zůstává zahalen.

Obstůj ve všedním dni, postav se času! Vyžadují si od tebe daň. Důvěra v Boha dává dobrý doprovod, kéž ti daruje sílu a odvahu!

Franz Pöttig

[obr] Snímek z 30. let zobrazuje zleva: Eugen Roth, malířský mistr z Neustadtu, Josef Hofmann, revírní hajný, jeho žena a dcera Anna. Foto: J. Roth

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Pochází starý snímek z doby před první světovou válkou nebo krátce po ní. Pohled se stáčí od Zehentplatzu na domy Hauptstraße a Bräuhausgasse až nahoru ke Glockenbergu. Hned je nápadné, že (zatím) chybí pomník padlým. Znalému oku však nedělá potíže se na fotografii zorientovat.

Chodníky a cesty jsou nezpevněné a prašné, domy jsou většinou jednopatrové. Na levém okraji snímku je čp. 317

[obr] Horní Slavkov (Schlaggenwald), Zehentplatz.

věta pokračuje na dalším listu ⟶