Srdečný dík všem krajanům, kteří mě i letos podpořili svými příspěvky pro náš „Heimatbote" (Domovský posel).

Pro první číslo Heimatbriefu v příštím roce je připraven cestopis krajanů Reinhard a Gabriele Herrling z konce srpna 2007, kteří nepatří ke generaci pamětníků a navštívili Horní Slavkov (Schlaggenwald) poprvé.

Vánoční pokoj, teplo a bezpečí v kruhu blízkých, zdraví a mnoho dobrého v nadcházejícím roce vám ze srdce přeje

Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Vlastně je mi ten shon, který se dnes kolem adventu a Vánoc rozpoutá už na podzim, dost proti mysli. V mém dětství to bylo jinak. Tehdy nebyly výlohy tak přeplněné hračkami a jinými dárkovými předměty a ani Santové (pardon, Mikulášové) nestáli hned v celých zástupech.

Jak často jsem si jako malá holčička přitiskla nos na sklo a prohlížela si toho jednoho čokoládového Mikuláše, pěkně zabaleného v barevném staniolu, který stál ve výloze na schůdku a jako by se na mě usmíval. Byla jsem si téměř jistá, že takového Mikuláše nikdy mít nebudu.

Jednoho dne, začátkem prosince, mě maminka se zdviženým prstem upozornila, že večer, až venku bude tma, přijde od Krudumu zase Mikuláš. Tak jsem tedy za soumraku seděla ve svém koutku ve světnici a nacvičovala modlitbičku, kterou jsem se měla naučit – bez ní by se totiž ten svatý muž hněval. Když bylo na dřevěném schodišti slyšet těžké kroky a rachot, srdce mi bušilo až v krku. Zabušilo to na dveře. Maminka zavolala: „Jen pojďte dál, Mikuláši, tady je hodná holčička!" Dveře se pomalu otevřely, Mikuláš se musel sehnout, aby se neuhodil. Když se pak narovnal, pořádně jsem se lekla. Ten byl ale velký! Bála jsem se jen, abych se při modlitbě nezakoktala. Mikulášovi zajiskřily oči, když mě k modlitbě vyzval. Ale šlo to docela dobře. Nakonec vytáhl z pytle jablka, ořechy a – malého Mikuláška. Byla jsem blažená! Později jsem si ho postavila na komodu, abych na něj pořád viděla.

Druhý den jsem si ho vzala do náruče při poledním spánku a klidně jsem podřimovala. A tu se to stalo. Bylo mu asi příliš horko, jeho vnitřek pronikl krásným červeným papírem a všude zanechal ošklivé skvrny, které nedokázaly odstranit ani mé slzy. Chudák Mikuláš!

Elvira Höss (Zhorzel), Ruhpolding, dříve Töppeles

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Byla zima 1945 a mně bylo třináct let. Dospívající, obzvlášť dívky, mívají v tomto věku své pevné představy. Každopádně jsem si vysnila tmavomodré lyžařské kalhoty se šikmými kapsami a puky a se svým přáním jsem obtěžovala maminku. Ale kde je vzít, když se už dlouho nedalo nic koupit.

Svého úmyslu jsem se jen tak nevzdávala, dokud si maminka nevzpomněla, že po zesnulém dědečkovi máme ještě pár soukenných kabátů, z nichž by se dal jeden rozpárat. Řečeno, uděláno. Díly se vypraly a obarvily na tmavomodro. Domácí švadlena pak splnila mé představy, výsledek se opravdu mohl ukázat. Na lem nohavic jsem si upletla „štrapáčky" a přišila gumičky, které se natahovaly přes boty. Připadala jsem si v těch kalhotách prostě neodolatelná!

Pak přišel rok 1946 a v polovině června odchod z domova. Směli jsme si vzít 50 kg zavazadel a co jsme měli na sobě. Oblékla jsem si samozřejmě svůj skvost, lyžařské kalhoty, zimní šaty a přes ně ještě dvoje letní šaty. Při kontrole v „Hnědém domě" na Starém trhu (Alter Markt) jsme museli ještě jednou „nechat peří". Nákladní auta nás odvezla do tábora v Neusattlu. Po pár dnech to pokračovalo dobytčím vagonem směrem do Bavorska. Po přejezdu hranice jsme ozdobili křoví u trati svými bílými páskami na rukáv. My děti jsme seděly v otevřených dveřích a nechávaly nohy volně viset. Byl krásný letní den, když jsme dorazili do Augsburgu. Následovalo ubytování v tělocvičně a přidělení místa. Směli jsme se osprchovat, jaké dobrodiní! Oblečení se dalo odložit v předsíni. Když jsem byla hotová, oblékla jsem si lehké letní šaty a vrátila se ke své rodině. Ale ouha, jaké leknutí – kalhoty jsem tam nechala ležet. Běžela jsem zpátky, jak nejrychleji jsem uměla, ale byly pryč a pryč zůstaly. Cítila jsem se zdrcená. Bylo ale léto a venku pěkně teplo, což mou bolest ze ztráty trochu zmírnilo. Po pobytu v táboře Lauingen nás rozdělili do okolních obcí. Přestože jsme upozorňovali, že ještě podléháme školní docházce, dostali jsme se do nejodlehlejší vesnice. Nejezdil tam žádný autobus, k nejbližšímu nádraží bylo 6 km po nezpevněné cestě. Musel nás přijmout jeden velký sedlák, malá kuchyň a pokoj se dvěma normálními a dvěma polními postelemi se staly naším domovem. Skříň jsme neměli, šaty jsme věšeli kolem volně stojících kachlových kamen, která se nedala vytápět. Pomáhali jsme při senoseči a brzy jsme měli na rukou puchýře. Byli jsme u toho i při sklizni brambor a dostali jsme, uznávám, vydatnou svačinu. Šlo o to přežít a dostat se přes zimu.

Když byl můj bratr Fritz propuštěn z francouzského zajetí a přišel k nám, vyprávěl, že se ještě na rok zavázal jako civilní pracovník v uhelném dole. Řekl, že když teď skoro nic nemáme, mohl by si tam vydělat dobré peníze a podporovat nás. Nejenže dostál slovu, ale přímo nás hýčkal. Posílal krásné barevné hedvábné šátky a my jsme měly první nylonové punčochy, se švem!

Vyprávěla jsem mu o své nehodě se ztracenými lyžařskými kalhotami. A hle, jednoho dne dorazily jako náhrada americké vojenské kalhoty: nejjemnější vlněná látka, ostrý puk, ale khaki barvy. Ten pěkný kus jsme obarvili na tmavohnědo. Byla jsem sice ráda, že zase mám pěkné kalhoty, ale mé nadšení mělo své meze. Prosím, nenazývejte mě nevděčnou! Toto je pravdivý příběh o mé velké ztrátě, jak jsem si to tenkrát myslela. S pozdravem z domova

Vaše Emmi Weichert, rozená Bräutigam, z Bräuhausgasse

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Tichý čas bílých vloček, vznešený čas jasných zvonů, čas dětských snů.

Vroucí touha v srdcích, slzy se třpytí ve svících tichých jedliček.

Vzpomeňme na domov a darujme mu naši lásku, jak tomu bývalo vždy.

Nechme zaznít naše písně, pak nám Vánoce znovu přinesou světlo a mír.

Heli Schwalm-Trötscher, *1924 ve Žluticích (Luditz), malířka, píše básně

věta pokračuje na dalším listu ⟶