Přes časté výzvy, aby se vzdal protestantského vyznání, zůstal svojí víře věrný, a proto byl pokládán za kacíře, který je spolčen s ďáblem, takže jeho dvoru dali jméno Ďáblův dvůr.

Wandler se o těchto hloupých řečech dozvěděl a čím dál víc ho hnětlo, že je tak nepochopen.

Jednoho červencového nedělního rána, právě o svátku „egerského" (chebského) v Krásně, Wandler brzy vstal, aby se podíval na počasí, neboť sena se sklízela v plném proudu.

Krvavě rudě vystupovala sluneční koule nad Doupovské hory a Wandler byl zcela pohroužen v kouzlo nádherně krásného rána. Engelhaus (Andělská Hora) a celé okolí bylo v ranním úsvitu čím dál zřetelnější. Slunce stoupalo výš, ranní červánky se rozplynuly, a podle starého selského pravidla to toho dne znamená bouřku. Wandler šel dovnitř domu, probudil své lidi, a brzy se čile pustili do práce, ačkoli byla neděle. Náklad za nákladem se vozil pod střechu. Vedle dvora u cesty směrem na Krásno už procházelo první procesí se zpěvem a modlitbami a s praporky, neboť šlo o návštěvu milostiplné Matky Boží krásenské, a jistě měl každý poutník nějaké přání nebo prosbu, kterou chtěl na milostivém místě přednést a od Matky Boží si od ní slíbit pomoc.

Wandlera tato věc nezajímala, byl přece protestant. Kolem jedenácté hodiny dopoledne se už na západě nad Knockbergem (Knokovský vrch) zdvihaly první bouřkové mraky, z dálky už duněl hrom a obloha se čím dál víc zatemňovala, až se kolem poledne strhla strašlivá bouře.

Mnozí poutníci hledali a nacházeli útočiště před nepohodou na Wandelhofu. Mezi těmito hledajícími ochranu byl i mnich z kláštera ve Waldsassenu. Když se bouřka přehnala, poutníci se opět vydali na cestu, jen mnich zůstal ještě chvíli, a mezi ním a Wandlerem musela dojít k prudké hádce.

věta pokračuje na dalším listu ⟶