Proč a o co šlo, se nikdo nedozvěděl. Doba byla pro nekatolíky čím dál těžší, tak i pro wandelhofského sedláka. Zůstal, kým byl, navzdory všem nepřátelstvím, jimž byl vystaven, jen se jeho zamlklá povaha proměnila v nenávist a hněv. Neměl už žádnou radost, chtěl pryč, daleko pryč z tohoto kraje, kde musel žít jako psanec. Raději dobrovolně, byť krvácejícího srdce, opustit domov, svůj statek, než být později vyhnán jako otrhanec. Tato myšlenka v něm zrála. V jeho nitru to vřelo a hučelo a on si pomyslel: když musím opustit dům svého otce, nesmí v něm už bydlet ani živá duše. Rozhodnutí padlo a bylo provedeno.

Jednoho večera nařídil svým lidem, aby vyvezli vozy ze stodoly. Vše, co se dalo odvézt, bylo naloženo, dobytek vyveden ze stáje a zapřažen. Hlavní čeledín dostal rozkaz odjet směrem na Čistou. Wandler zůstal poslední, plakal jako dítě, loučení se statkem mu bylo tak těžké. Pár minut a bylo to hotovo. Krvavá červeň pokryla noční oblohu, plameny stravovaly kdysi tak honosné hospodářství. Wandler odešel, daleko pryč, a lidé se o něm nikdy víc nedozvěděli.

Mnoho let uplynulo v proudu času. Z Wandelhofu není vidět už žádná stopa, a jen ten, kdo znal příběh o Wandelhofu, si při zmínce o Wandelských loukách možná mimoděk vzpomněl i na Wandelhof.

Na místě, kde kdysi jedna německá selská rodina nacházela svou dobrou obživu, dnes rostou mladé smrky a polní kvítí, a když v červenci kvetou svatojánské kvítka a když ve větru pohupují svými žlutými hlavičkami, jako by si tajuplně vyprávěly o dávných dobách a o Wandelhofu, který kdysi, před mnoha a mnoha lety, stával tam, kde teď kvetou.