⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jak vidíš, zůstat zde, ale nikdy neprozraď, k čemu je dobrý velký chlup na palci u nohy." Poté šla svou cestou. Když se žena ráno podívala na dítě, leželo mrtvé ve své postýlce.

Skřítci se v poledne zdržovali většinou na Vysoké Rovni (Hohe Ruh), hoře ležící mezi Krudumem a Lobezským údolím, po níž má právě svůj název. Jednou oral starý Marterer z Hruškové právě u Vysoké Rovně a uviděl odtamtud, jak lesem stoupá kouř. Zavolal tedy na vařící skřítky: „Uvařte i pro mě!" Když se po polední přestávce vrátil ke svému pluhu, ležel na něm nádherný koláč, který bez okolků nalomil a snědl. Jeden skřítek na něj ale zavolal: „To bylo tvoje štěstí; kdybys totiž koláče nebyl nedotkl, byla by to tvá záhuba." Týž muž pak opakovaně vídal v krudumských lesích na stromech zavěšenou přízi spředenou z mechu, která jistě patřila lesním a mechovým lidem.

Skřítci a lesní žínky žili po dlouhá léta v nejlepší shodě s obyvateli okolních vesnic. Ale když se lidé začali počítat knedlíky v hrnci a chleby v peci, přestalo je to bavit a rozhodli se vystěhovat do Krušných hor. Jejich král se vypravil za převozníkem jménem Schreiner v Königswertu, aby s ním vyjednal přepravu přes Ohři. Ponechal mu na výběr, zda si přeje klobouk plný tolarů, nebo od každého skřítka jeden haléř. Převozník si zvolil první možnost a jezdil pak od časného rána do večera bez přestání sem a tam, aniž by, podivuhodně, kohokoli viděl. Všiml si však, že jeho člun je při každé zpáteční plavbě nápadně lehčí.

Nakonec se objevil král a promluvil k němu: „Děkuji ti, věrně jsi dostál svému slovu. Chceš vidět, kolik mých lidí jsi převezl?" A když převozník přisvědčil, zvolal král jasným hlasem: „Klobouk dolů!" Tu bylo vidět velkou louku na druhém břehu řeky, celou pokrytou hemžícími se skřítky, a převozník tehdy poznal, že by udělal lépe, kdyby si vzal od každého skřítka jeden haléř. Od té doby už nikdo na Krudumu ani v jeho okolí skřítka nespatřil.

věta pokračuje na dalším listu ⟶