⟵ věta pokračuje z předchozího listu
jak vidíš, zůstat zde, ale nikdy neprozraď, k čemu je dobrý velký chlup na palci u nohy." Poté šla svou cestou. Když se žena ráno podívala na dítě, leželo mrtvé ve své postýlce.
Skřítci se v poledne zdržovali většinou na Vysoké Rovni (Hohe Ruh), hoře ležící mezi Krudumem a Lobezským údolím, po níž má právě svůj název. Jednou oral starý Marterer z Hruškové právě u Vysoké Rovně a uviděl odtamtud, jak lesem stoupá kouř. Zavolal tedy na vařící skřítky: „Uvařte i pro mě!" Když se po polední přestávce vrátil ke svému pluhu, ležel na něm nádherný koláč, který bez okolků nalomil a snědl. Jeden skřítek na něj ale zavolal: „To bylo tvoje štěstí; kdybys totiž koláče nebyl nedotkl, byla by to tvá záhuba." Týž muž pak opakovaně vídal v krudumských lesích na stromech zavěšenou přízi spředenou z mechu, která jistě patřila lesním a mechovým lidem.
Skřítci a lesní žínky žili po dlouhá léta v nejlepší shodě s obyvateli okolních vesnic. Ale když se lidé začali počítat knedlíky v hrnci a chleby v peci, přestalo je to bavit a rozhodli se vystěhovat do Krušných hor. Jejich král se vypravil za převozníkem jménem Schreiner v Königswertu, aby s ním vyjednal přepravu přes Ohři. Ponechal mu na výběr, zda si přeje klobouk plný tolarů, nebo od každého skřítka jeden haléř. Převozník si zvolil první možnost a jezdil pak od časného rána do večera bez přestání sem a tam, aniž by, podivuhodně, kohokoli viděl. Všiml si však, že jeho člun je při každé zpáteční plavbě nápadně lehčí.
Nakonec se objevil král a promluvil k němu: „Děkuji ti, věrně jsi dostál svému slovu. Chceš vidět, kolik mých lidí jsi převezl?" A když převozník přisvědčil, zvolal král jasným hlasem: „Klobouk dolů!" Tu bylo vidět velkou louku na druhém břehu řeky, celou pokrytou hemžícími se skřítky, a převozník tehdy poznal, že by udělal lépe, kdyby si vzal od každého skřítka jeden haléř. Od té doby už nikdo na Krudumu ani v jeho okolí skřítka nespatřil.
mußt,
wie du siehst, hier bleiben, sage aber niemals, wozu das große Haar auf der großen Zehe gut ist." Dann ging sie ihres Weges. Als das Weib am Morgen nach dem Kinde sah, lag es tot in seinem Bette.
Die Zwerge hielten sich zur Mittagszeit meist auf der Hohen Ruh auf, einem zwischen dem Krudum und dem Lobstal gelegenen Berg, der eben davon seinen Namen hat. Einmal ackerte der alte Marterer aus Birndorf gerade bei der Hohen Ruh und sah von derselben durch den Wald Rauch aufsteigen. Da rief er den kochenden Zwergen zu: "Kochet auch für mich mit!" Als er nach der Mittagsruhe wieder zu seinem Pfluge kam, lag auf demselben ein prächtiger Kuchen, den er ohne weiteres anbrach und verzehrte. Ein Zwerg aber rief ihm zu: "Das war dein Glück; denn hättest du den Kuchen nicht angerührt, so wäre es dein Verderben gewesen." Derselbe Mann sah dann zu wiederholten Malen in den Krudumwäldern aus Moos gesponnenes Garn an den Waldbäumen aufgehängt, das sicherlich den Wald- und Moosleuten gehörte.
Die Zwerge und Buschleute wohnten durch lange Jahre im besten Einvernehmen mit den Bewohnern der umliegenden Dörfer. Als man aber anfing, die Knödel in den Topf und die Brote in den Ofen zu zählen, war ihres Verbleibens nicht länger, und sie beschloßen, nach dem Erzgebirge auszuwandern. Ihr König begab sich zu einem Fährmann namens Schreiner in Königswert, um mit ihm wegen der Überfahrt über die Eger zu verhandeln. Er stellte es demselben frei, einen Hut voll Taler oder von jedem Zwerg einen Heller zu verlangen. Der Fährmann wählte das erstere und fuhr nun vom frühen Morgen bis zum Abend ununterbrochen hin und her, ohne merkwürdiger Weise jemand zu sehen. Aber er nahm wahr, daß sein Kahn bei jeder Rückfahrt auffallend leichter ging.
Endlich erschien der König und sprach zu ihm: "Habe Dank, du bist deinem Worte getreulich nachgekommen. Willst du sehen, wie viel meiner Leute du hinübergeführt hast?" Und da der Fährmann bejahte, rief der König mit heller Stimme: "Hut ab!" Da sah man die große Wiese jenseits des Flußes über und über bedeckt mit wimmelnden Zwergen, und der Fährmann merkte nun, daß er besser getan hätte, von jedem Zwerg einen Heller zu nehmen. Von dieser Zeit an hat man nie mehr auf dem Krudum und in dessen Umgebung einen Zwerg gesehen.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.