⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Odjezd, míjení známých ulic na náměstí a v Novém Městě, poslední pohled zpět ke kostelu sv. Jiří na Zvonovém vrchu, to byly jedny z nejtěžších okamžiků pro každého z nás vyhnaných.
Sběrný tábor Nové Sedlo nás přijal na několik dní, během nichž bylo třeba zavazadla uložená v tzv. boxech nákladních baráků přizpůsobit prostoru vagónu, do něhož se muselo vejít i 30 osob. Nutné snížení počtu zavazadel postihlo všechny a znamenalo další ztrátu cenného majetku.
Vysídlenecký vlak čítal 40 nákladních vagónů (dobytčáků) s 1200 vyhnanci. Vedoucí vagónu (jakýsi předák) dostal seznam osob, jež mu byly svěřeny, a každý „deportovaný" zvláštní transportní lístek s osobními údaji jako průkaz.
Všem osobám vydali Češi „odškodné" ve výši 1000 RM (později méně).
V Chebu musel vedoucí transportu při kontrole hlásit americkým a českým důstojníkům, že rodiny jsou pohromadě a zdravé, že otec jako živitel nechybí a že všichni dostali „hlavové" peníze.
Po přejetí hranice jsme z jedoucího vlaku vyhazovali nenáviděné bílé pásky, symbol osvobození od dlouho snášeného barbarství a nelidskosti. Ačkoli se nám hanebným vyhnáním z milované domoviny stalo trpké bezpráví, přesto si všichni oddechli, že tato doba prožívaného strachu, útrap a násilí skončila.
Ve Wiesau, první stanici na bavorské půdě, jsme opět četli německé nápisy, slyšeli úředníky mluvit německy a dostali od Červeného kříže první lidskou péči. Po registraci následovala zdravotní prohlídka s poprášením DDT práškem, takže jsme vypadali, jako bychom spadli do bedny s moukou. Každý dostal zdravotní osvědčení, poté teplé jídlo a proviant na další cestu.
Celý vlak jezdil jako konečnou stanici obvykle do většího města se záchytným táborem, nebo byl cestou několikrát rozdělen. Po pobytu v táboře trvajícím několik dní (ve školách, hostincích, barácích) následovala další jízda a rozdělení „vysídlenců" do dalších okresů, které pak prováděly poslední rozdělení na vesnice a obce.
Cesta z Horního Slavkova (Schlaggenwald) do cílového místa trvala bez delších pobytů v táborech 7–10 dní a byla spojena s velkými útrapami, zejména pro malé děti a nemohoucí lidi. Zavazadla se přitom musela více než tucetkrát přeložit.
Odysea vyhnání skončila pro postižené většinou v holé nebo skromně zařízené místnosti, která jim byla přidělena jako dočasný domov. Tam pak seděli ubožáci na svých skrovnostech v cizím prostředí. Teprve tady si plně uvědomili ztrátu domova a svůj osud. Dvojnásob těžce doléhal jejich úděl, protože obyvatele jednotlivých míst bezcitně roztrhali.
verwinkelten Gänge und Treppen, Verwiegen und die hochnotpeinliche Durchsuchung des Hausrats mit vielen Schikanen. Mit Bangen und ohnmächtiger Wut mußten wir zusehen, wie willkürlich und unbarmherzig noch die schönsten Stücke weggenommen wurden, die alle auf einem riesigen Haufen bereits konfiszierter Habe landeten. Immer noch stehen diese Elendsbilder vor Augen: Verzweifelte Menschen, aschgrau im Gesicht, welche das verbliebene Gut wieder auf Lastautos verluden. Hatten nicht bereits neue „Hausleute" von der verlassenen Wohnung Besitz ergriffen, gab man auch die Schlüssel ab.
Die Abfahrt, das Vorübergleiten der vertrauten Straßenzeilen am Marktplatz und in der Neustadt, der letzte Blick zurück zur St. Georgskirche am Glockenberg, das waren mit die schwersten Minuten für jeden von uns Vertriebenen.
Das Sammellager Neusattl nahm uns für einige Tage auf, in denen das in sog. Boxen der Güterbaracken lagernde Gepäck dem Waggonraum anzupassen war, in dem auch noch die 30 Personen Platz finden mußten. Eine fällige Verminderung der Gepäckstücke traf alle und bedeutete weiteren Verlust von kostbarem Hausrat.
Ein Aussiedlerzug umfaßte 40 Güterwagen (Viehwaggon) mit 1200 Vertriebenen. Der Waggonführer (eine Art Obmann) erhielt eine Liste der ihm anvertrauten Personen und jeder „Deportierte" einen besonderen Transportzettel mit persönlichen Angaben als Ausweis.
Allen Personen händigten die Tschechen eine „Abfindung" von 1000 RM aus (später weniger).
In Eger mußte der Transportführer bei der Kontrolle den amerikanischen und tschechischen Offizieren melden, daß die Familien beisammen und gesund waren, der Vater als Ernährer nicht fehlte und alle das Kopfgeld erhalten hatten.
Nach dem Passieren der Grenze warfen wir die verhaßten weißen Armbinden aus dem fahrenden Zug, ein Symbol der Befreiung von lang ertragener Barbarei und Unmenschlichkeit. Obwohl uns mit der schändlichen Vertreibung aus der geliebten Heimat bitteres Unrecht widerfuhr, atmeten doch alle erleichtert auf, daß diese Zeit der erlittenen Angst, Drangsal und Gewalt zu Ende war.
In Wiesau, dem ersten Bahnhof auf bayerischem Boden, lasen wir wieder deutsche Aufschriften, hörten Beamte deutsch sprechen und erfuhren vom Roten Kreuz eine erste menschliche Betreuung. Der Registrierung folgte eine Gesundheitsprüfung mit Einstäuben von DDT-Pulver, so daß wir aussahen, als ob wir in eine Mehlkiste gefallen wären. Jeder erhielt einen Gesundheitsschein, danach warmes Essen und Proviant für die Weiterreise.
Der ganze Zug lief als Endstation meist eine größere Stadt mit einem Auffanglager an oder wurde unterwegs mehrmals geteilt. Nach einem Lageraufenthalt von wenigen Tagen (in Schulen, Gasthöfen, Baracken) erfolgten die Weiterfahrt und Verteilung der „Ausgesiedelten" auf weitere Landkreise, die dann die letzte Aufteilung auf die Dörfer und Gemeinden vornahmen.
Die Fahrt von Schlaggenwald bis zum Bestimmungsort dauerte ohne längere Lageraufenthalte 7–10 Tage und war mit großen Strapazen, vor allem für Kleinkinder und gebrechliche Leute, verbunden. Das Gepäck mußte in dieser Zeit mehr als ein dutzendmal umgeladen werden.
Die Odyssee der Vertreibung endete für die Betroffenen meist in einem kahlen oder sparsam möblierten Raum, der ihnen als vorläufige Heimstatt zugewiesen wurde. Da saßen nun die Armen auf ihren Habseligkeiten in einer fremden Umgebung. Hier erst kam ihnen der Verlust der Heimat und ihr Schicksal so richtig zum Bewußtsein. Doppelt schwer wog das Los, weil man die Bewohner der einzelnen Orte herzlos auseinandergerissen hatte.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.