Tíživě sužoval stesk po domově.

Začátek byl těžký, otcové byli bez práce nebo vykonávali podřadné a neobvyklé zaměstnání. Místní obyvatelstvo pohlíželo na „přistěhovalce" jako na nevítané vetřelce, jimž jen neochotně poskytovali obytný prostor. Skrovný majetek dělal z vyhnanců žebráky. Kdo by chtěl uvěřit, že tito ubozí lidé měli ještě před nedávnem opravdový domov, měšťanské povolání, majetek a jmění? Sice i domácí obyvatelstvo pocítilo nouzi poválečných let, ale byl jim ušetřen krutý osud odejmutí práv a bezdomovectví, který nedokázali ani pochopit, ani opravdu procítit.

Zoufalí lidé pomalu znovu nabírali odvahu a snažili se zděděnou pílí a osvědčenou zdatností, tak jako kdysi jejich předkové ve staré vlasti, znovu se postavit na pevnou zem. Každý měl bídných poměrů „uprchlického bytí" s primitivním životem z přivezených beden a vlastnoručně sbitých regálů, se spaním na amerických polních lůžkách, důkladně dost a snažil se pro sebe a své blízké znovu vytvořit opravdový domov, jaký byl zvyklý mít dřív.

Historická pravda vyžaduje připomenout, že pronásledování sudetských Němců v ČSSR po druhé světové válce a jejich „humánní vysídlení" si vyžádaly asi 300 000 obětí na životech.

Ohlédnutí a rozjímání

Poutníku, přijdeš-li do Horního Slavkova, div se ti nezastaví srdce. Pohled na naše rodné město, chátrání dobře známých budov, chybějící celé uličky, zaplevelení plevelem a nepořádek všude naplňují člověka zděšením a bezmocí. Náš starý Horní Slavkov (Schlaggenwald) ztratil svou tvář.

V protikladu k tomu stojí na východě a západě na dřívějších polích nově postavená sídliště s řadami panelových domů. Ta spolu s dolem, teplárnou, táborem nucených prací a sovchozy utvářejí nový obraz. Sotva jiné místo bylo tak zásadně zasaženo změnami dřívějšího vzhledu obce jako právě náš Schlaggenwald.

Je tento kraj ještě stále naší domovinou? Není snad i něčím takovým pro ty, kdo se tam nyní narodili? Kdo z nás by se za jakých podmínek vrátil zpátky? Neznamená snad neochota k návratu už samo o sobě rezignaci? Jak má po roztrpčení a hněvu nad bezprávím spáchaným na naší národnostní skupině vyhnáním znovu vzrůst sousedské soužití a porozumění? Co říkají naše v svobodě vyrostlé děti a vnuci na tyto otázky? Nebudou snad zastávat názor, že rozum velí přijmout „de facto" stav i „de jure"? Nebo máme prostě mluvit o osudu pohraničí?

Jak by se bylo staré Schlaggenwaldsko změnilo, kdyby nás nepotkalo násilné vysídlení? Kdo zná platné odpovědi? Ale takovými otázkami by se člověk měl zabývat, mají-li návštěvy staré vlasti a vztahy k ní zůstat smysluplné. Vzpomínky z dětství jsou zakotveny příliš pevně, než aby je mohla tvrdá skutečnost rychle přehlušit nebo dokonce vymazat. Obrazy z mládí jsou stále velmi živé a podrobnosti o této krásné zemi a jejích milých obyvatelích jsou stále přítomné v paměti, o zemi, která nám patřila po mnoho staletí. Naši předkové ji zúrodnili a pečovali o ni. Generace na této kulturní krajině pracovaly, dřely, šetřily a trpěly. Měli jsme jednou tuto zemi ve

věta pokračuje na dalším listu ⟶