Heslo Henleinovy strany (SdP) z roku 1938: „Chceme domů do říše" mělo nyní znovu, tentokrát však se smutnou aktuálností, nabýt platnosti.

Dne 16. března 1946 začalo oficiálně vysídlování německých obyvatel a prvním transportem opustilo farní okrsek 300 krajanů. Další následovali v odstupu 14 dnů, vždy o víkendu. Toto „přemístění německého obyvatelstva řádným a humánním způsobem do německých oblastí" probíhalo zpravidla takto:

Doručením vysídlovacího lístku asi osm dní před transportem byla hlavě domácnosti doručena výzva k „odsunu" (něm. Abschiebung).

Pořadí skupin bylo pevně dané: nejprve dosud zůstalí cizinci v obci, pak politicky nežádoucí, vězni, potom staří lidé a osoby samostatně výdělečně činné. Nejdéle museli zůstat odborní dělníci. Některé zadržovali násilím a udělovali jim československé státní občanství, ačkoli by raději odešli ke svým příbuzným.

Osoby zařazené do uzavřeného transportu rozhodně nepocházely z jednoho místa, nýbrž z několika obcí. Bylo to záměrné, neboť šlo o oslabení soudržnosti mezi krajany, o rozvázání jejich vazeb k domovu a podporu rychlého splynutí s cizím národem v novém prostředí.

Jako cíl transportu přicházela v úvahu americká a anglická okupační zóna, později i ruská okupační zóna (sovětská zóna).

Kdo se dobrovolně dožadoval vysídlení, ačkoli mohl (prozatím) zůstat, snažil se přednostně dosáhnout transportu do jedné ze dvou západních zón.

Původně bylo braní osobního majetku omezeno na to, co člověk unesl vlastními silami. Později stanovili hranici na 50 kg na osobu. Nyní bylo třeba připravit se, aby se ve spěchu nezabalily nedůležité věci a nezapomnělo se na to nezbytné. Balili jsme oblečení, prádlo, nádobí a povlečení do beden, nůšek, kufrů, balíků (sešitých hadrových koberců!), i do van a věder, na nichž musely být uvedeny jméno a dosavadní adresa vlastníka. Povoleno bylo vzít i některé nářadí a starší šicí stroje pro výkon povolání. Velký důraz se kladl na vzetí osobních dokladů, vysvědčení, listin a dokumentů. Jinak bylo třeba dodržovat přísné předpisy o tom, co se smí vzít s sebou a co má „zestátněné" zůstat v zemi.

Zbylé potraviny jsme si uložili do batohů a tašek jako příruční zavazadla.

Rozloučili jsme se s příbuznými, sousedy a přáteli a nezapomněli jsme ani na hroby drahých zesnulých na hřbitově, kteří jediní zůstali sami doma; pak poslední chůze domem a dvorem, ke známému dobytku ve stáji, poslední chvíle v zahradě a před poli.

Pro většinu to bylo loučení navždy.

Povozy dovezly veškerá zavazadla na shromažďovací a kontrolní místo na Starém trhu. Před bývalou českou školou, kterou – ironií osudu – později nazvali „Hnědým domem", to znamenalo vykládání, stání ve frontě a čekání. Následovalo tahání těžkých zavazadel – při dvojím oblečení na těle! – klikatými chodbami a schody, vážení a hrubě bolestivá prohlídka domácích věcí se spoustou šikan. S úzkostí a bezmocným vztekem jsme museli přihlížet, jak svévolně a nemilosrdně brali i nejkrásnější kusy, které všechny skončily na obrovské hromadě už zabaveného majetku. Stále mám před očima ty obrazy bídy: zoufalí lidé, popelavých tváří, kteří nakládali zbylý majetek zpátky na nákladní auta. Pokud noví „nájemníci" už neobsadili opuštěný byt, odevzdávaly se i klíče.

věta pokračuje na dalším listu ⟶