⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Odjezd, míjení známých ulic na náměstí a v Novém Městě, poslední pohled zpět ke kostelu sv. Jiří na Zvonovém vrchu, to byly jedny z nejtěžších okamžiků pro každého z nás vyhnaných.

Sběrný tábor Nové Sedlo nás přijal na několik dní, během nichž bylo třeba zavazadla uložená v tzv. boxech nákladních baráků přizpůsobit prostoru vagónu, do něhož se muselo vejít i 30 osob. Nutné snížení počtu zavazadel postihlo všechny a znamenalo další ztrátu cenného majetku.

Vysídlenecký vlak čítal 40 nákladních vagónů (dobytčáků) s 1200 vyhnanci. Vedoucí vagónu (jakýsi předák) dostal seznam osob, jež mu byly svěřeny, a každý „deportovaný" zvláštní transportní lístek s osobními údaji jako průkaz.

Všem osobám vydali Češi „odškodné" ve výši 1000 RM (později méně).

V Chebu musel vedoucí transportu při kontrole hlásit americkým a českým důstojníkům, že rodiny jsou pohromadě a zdravé, že otec jako živitel nechybí a že všichni dostali „hlavové" peníze.

Po přejetí hranice jsme z jedoucího vlaku vyhazovali nenáviděné bílé pásky, symbol osvobození od dlouho snášeného barbarství a nelidskosti. Ačkoli se nám hanebným vyhnáním z milované domoviny stalo trpké bezpráví, přesto si všichni oddechli, že tato doba prožívaného strachu, útrap a násilí skončila.

Ve Wiesau, první stanici na bavorské půdě, jsme opět četli německé nápisy, slyšeli úředníky mluvit německy a dostali od Červeného kříže první lidskou péči. Po registraci následovala zdravotní prohlídka s poprášením DDT práškem, takže jsme vypadali, jako bychom spadli do bedny s moukou. Každý dostal zdravotní osvědčení, poté teplé jídlo a proviant na další cestu.

Celý vlak jezdil jako konečnou stanici obvykle do většího města se záchytným táborem, nebo byl cestou několikrát rozdělen. Po pobytu v táboře trvajícím několik dní (ve školách, hostincích, barácích) následovala další jízda a rozdělení „vysídlenců" do dalších okresů, které pak prováděly poslední rozdělení na vesnice a obce.

Cesta z Horního Slavkova (Schlaggenwald) do cílového místa trvala bez delších pobytů v táborech 7–10 dní a byla spojena s velkými útrapami, zejména pro malé děti a nemohoucí lidi. Zavazadla se přitom musela více než tucetkrát přeložit.

Odysea vyhnání skončila pro postižené většinou v holé nebo skromně zařízené místnosti, která jim byla přidělena jako dočasný domov. Tam pak seděli ubožáci na svých skrovnostech v cizím prostředí. Teprve tady si plně uvědomili ztrátu domova a svůj osud. Dvojnásob těžce doléhal jejich úděl, protože obyvatele jednotlivých míst bezcitně roztrhali.