Heslo Henleinovy strany (SdP) z roku 1938: „Chceme domů do říše" mělo nyní znovu, tentokrát však se smutnou aktuálností, nabýt platnosti.
Dne 16. března 1946 začalo oficiálně vysídlování německých obyvatel a prvním transportem opustilo farní okrsek 300 krajanů. Další následovali v odstupu 14 dnů, vždy o víkendu. Toto „přemístění německého obyvatelstva řádným a humánním způsobem do německých oblastí" probíhalo zpravidla takto:
Doručením vysídlovacího lístku asi osm dní před transportem byla hlavě domácnosti doručena výzva k „odsunu" (něm. Abschiebung).
Pořadí skupin bylo pevně dané: nejprve dosud zůstalí cizinci v obci, pak politicky nežádoucí, vězni, potom staří lidé a osoby samostatně výdělečně činné. Nejdéle museli zůstat odborní dělníci. Některé zadržovali násilím a udělovali jim československé státní občanství, ačkoli by raději odešli ke svým příbuzným.
Osoby zařazené do uzavřeného transportu rozhodně nepocházely z jednoho místa, nýbrž z několika obcí. Bylo to záměrné, neboť šlo o oslabení soudržnosti mezi krajany, o rozvázání jejich vazeb k domovu a podporu rychlého splynutí s cizím národem v novém prostředí.
Jako cíl transportu přicházela v úvahu americká a anglická okupační zóna, později i ruská okupační zóna (sovětská zóna).
Kdo se dobrovolně dožadoval vysídlení, ačkoli mohl (prozatím) zůstat, snažil se přednostně dosáhnout transportu do jedné ze dvou západních zón.
Původně bylo braní osobního majetku omezeno na to, co člověk unesl vlastními silami. Později stanovili hranici na 50 kg na osobu. Nyní bylo třeba připravit se, aby se ve spěchu nezabalily nedůležité věci a nezapomnělo se na to nezbytné. Balili jsme oblečení, prádlo, nádobí a povlečení do beden, nůšek, kufrů, balíků (sešitých hadrových koberců!), i do van a věder, na nichž musely být uvedeny jméno a dosavadní adresa vlastníka. Povoleno bylo vzít i některé nářadí a starší šicí stroje pro výkon povolání. Velký důraz se kladl na vzetí osobních dokladů, vysvědčení, listin a dokumentů. Jinak bylo třeba dodržovat přísné předpisy o tom, co se smí vzít s sebou a co má „zestátněné" zůstat v zemi.
Zbylé potraviny jsme si uložili do batohů a tašek jako příruční zavazadla.
Rozloučili jsme se s příbuznými, sousedy a přáteli a nezapomněli jsme ani na hroby drahých zesnulých na hřbitově, kteří jediní zůstali sami doma; pak poslední chůze domem a dvorem, ke známému dobytku ve stáji, poslední chvíle v zahradě a před poli.
Pro většinu to bylo loučení navždy.
Povozy dovezly veškerá zavazadla na shromažďovací a kontrolní místo na Starém trhu. Před bývalou českou školou, kterou – ironií osudu – později nazvali „Hnědým domem", to znamenalo vykládání, stání ve frontě a čekání. Následovalo tahání těžkých zavazadel – při dvojím oblečení na těle! – klikatými chodbami a schody, vážení a hrubě bolestivá prohlídka domácích věcí se spoustou šikan. S úzkostí a bezmocným vztekem jsme museli přihlížet, jak svévolně a nemilosrdně brali i nejkrásnější kusy, které všechny skončily na obrovské hromadě už zabaveného majetku. Stále mám před očima ty obrazy bídy: zoufalí lidé, popelavých tváří, kteří nakládali zbylý majetek zpátky na nákladní auta. Pokud noví „nájemníci" už neobsadili opuštěný byt, odevzdávaly se i klíče.
Dr. Edvard Beneš beschlossen die Siegermächte auf der Konferenz von Potsdam im August 1945 die Vertreibung von rund 3,5 Mio Deutschen aus den Sudetenländern von Haus, Hof und Heimat und die Übereignung ihres Besitzes an einen neuen tschechischen Staat (ČSSR). Sie traten damit elementarste Menschenrechte mit Füßen, für deren Durchsetzung sie auch in Mitteleuropa in den Krieg gegen Hitler gezogen waren.
Der Ruf der Henlein-Partei (SdP) von 1938: „Wir wollen heim ins Reich" sollte erneut, diesmal aber eine traurige Aktualität erlangen.
Am 16. März 1946 begann offiziell die Ausweisung der deutschen Bewohner, und 300 Landsleute verließen beim ersten Transport den Kirchsprengel. Weitere folgten in Abständen von 14 Tagen jeweils am Wochenende. Diese „Überführung der deutschen Bevölkerung in ordnungsgemäßer und humaner Weise in deutsche Gebiete" lief in der Regel wie folgt ab:
Mit der Zustellung des Aussiedlungsscheines etwa acht Tage vor dem Transport erging an den Haushaltsvorstand die Aufforderung zur „Abschiebung" (tsch. odsun).
Die Reihenfolge der Gruppen lag fest: noch verbliebene Ortsfremde, dann politisch Unliebsame, Häftlinge, danach alte Leute und Selbständige. Am längsten mußten Facharbeiter bleiben. Manche hielt man zwangsweise zurück und gab ihnen die tschechische Staatsbürgerschaft, obwohl sie lieber zu ihren Verwandten aussiedeln wollten.
Die für einen geschlossenen Transport eingeteilten Personen stammten beileibe nicht aus einem Ort, sondern aus mehreren Gemeinden. Dies war Absicht, galt es doch, die Zusammengehörigkeit unter den Landsleuten zu schwächen, ihre heimatlichen Bindungen zu lösen und das rasche völkische Aufgehen in der Fremde zu fördern.
Als Transportziel kamen die amerikanisch und englisch besetzte Zone, später auch die russische Besatzungszone (Sowjetzone) in Betracht.
Wer freiwillig auf Aussiedlung drängte, obwohl er (zunächst) bleiben konnte, trachtete danach, bevorzugt einen Transport in die beiden Westzonen zu erreichen.
Ursprünglich war die Mitnahme der persönlichen Habe auf das beschränkt, was einer mit Leibeskräften tragen konnte. Später legte man die Grenze auf 50 kg je Person fest. Nun galt es, Vorbereitungen zu treffen, um nicht überstürzt unwichtige Sachen einzupacken und das Notwendige zu vergessen. Wir verpackten Kleidung, Wäsche, Geschirr und Bettzeug in Kisten, Buckelkörben, Koffern, Ballen (zusammengenähte Fleckerlteppiche!), auch in Wannen und Eimern, auf denen Name und bisherige Anschrift des Eigentümers anzubringen waren. Auch das Mitnehmen einiger Werkzeuge und älterer Nähmaschinen zur Berufsausübung wurde genehmigt. Großen Wert legte man auf die Mitnahme persönlicher Papiere, Zeugnisse, Urkunden und Dokumente. Im übrigen waren strenge Vorschriften zu beachten, was mitgenommen werden durfte und was „verstaatlicht" im Lande zu bleiben hatte.
Die wenigen verbliebenen Lebensmittel verstauten wir in Rucksäcke und Taschen als Handgepäck.
Wir nahmen Abschied von Verwandten, Nachbarn und Freunden und vergaßen auch die Gräber der lieben Verstorbenen auf dem Friedhof nicht, die allein daheim zurückblieben; dann ein letzter Gang durch Haus und Hof, zum vertrauten Vieh im Stall, ein letztes Verharren im Garten und vor den Feldern.
Für die meisten war es ein Abschied für immer.
Fuhrwerke brachten das gesamte Gepäck zum Sammel- und Kontrollplatz am Alten Markt. Vor der früheren tschechischen Schule, die man - Ironie des Schicksals - später „Braunes Haus" nannte, hieß es Abladen, Anstehen und Warten. Anschließend folgten Schleppen der schweren Behältnisse - bei doppelter Kleidung am Leibe! - durch die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.