Ve velkém lese mezi Horním Slavkovem (Schlaggenwald) a Karlovými Vary, v lidové mluvě zvaném „Haad" (vřesoviště), stál kdysi velký zámek. Dobrosrdečný majitel zemřel, jeho žena však byla pro svou lakotu a nespravedlnost velmi nenáviděna. Nechávala čeleď tvrdě pracovat a špatně ji platila. Své na tak nepoctivý způsob nabyté poklady ukrývala v podzemní klenuté komoře, jejíž klíč nosila stále při sobě.

Tu vtrhli do země nepřátelští vojáci a zámek tak zpustošili, že nezůstal kámen na kameni ani žádná stopa. Tvrdosrdečná paní se však v tom hrůzném zmatku ztratila a musí od té doby jako „Haadwaberl" bloudit, dokud nebudou její hříchy smyty. Nosí modré šaty s bílou zástěrou, červené punčochy a černé střevíce. V ruce drží na červené stuze několik velkých starodávných klíčů. V této podobě se ukázala nejedné sběračce dřeva nebo lesních plodů.

Když jednou v tomto lese hledala dívka brusinky, uslyšela šustot, který se stále přibližoval. Když vzhlédla, spatřila mezi stromy Haadwaberla. Ženská postava na ni prudce kynula. Dívka dostala strach a utekla. Když ji příště doprovázel otec, nikdo se už neukázal. Jindy šlo do tohoto lesa na dříví několik žen. Tu jedna z nich spatřila Haadwaberla a silně se lekla, neboť velký černý pes na ni zle zíral s rozevřenou tlamou. Protože ostatní z toho nic neviděly, zavázaly jí oči. Teprve když tu, chvějící se strachy, dovedly k výklenkovému kříži, zmizel přízrak. Večer však Haadwaberl přesto, že dveře byly zavřené, vstoupil do světnice a řekl: „Chceš-li mě vysvobodit, pojď se mnou, budeš bohatě odměněna." Oslovená žena se však bázlivě schoulila pod přikrývku a neodpověděla. Tu Haadwaberl s hlasitým vzlykotem odešel a této ženě se od té doby už nikdy nezjevil; musí nyní dále bloudit tak dlouho, dokud jej někdo vyzvednutím pokladu nevysvobodí.

U Granicerovy díry (Granitzerloch)

V půvabném údolí Stříbrného potoka najdeme napravo v polovině svahu vchod do štoly, pozůstatek opuštěného dolování, zvaný „Granitzerloch" (Granicerova díra). Toto pojmenování se vztahuje k váženému měšťanovi města a královskému úředníkovi jménem Johann Hartwich Granitzer von Gränzenstein, který se v neděli 27. dubna 1749 z neznámých důvodů zastřelil pistolí v této úzké důlní štole a byl teprve 4. května náhodou nalezen hledači rudy.

Před staletími zde horlivě dolovali stříbro a granáty i Benátčané (Venediger). Rozuměli také dělicímu umění, jak z cínové rudy vyloučit stříbro. Když se báli pronásledování, zmizeli, a od té doby v tomto kraji ani ve štole není čisto. Kdo se odváží do hory a hlučí nebo dokonce hvízdá, tomu se sfouknutím lucerny, uvolněním kamení a podobnými kousky pěkně zahraje.

Jednou tam pracovali tři dřevorubci. Když jednoho odpoledne v čase svačiny unaveně seděli na sukovitých kořenech lesní půdy, povzdechl si jeden: „Jak dobře by se teď sedělo na pohodlné židli!" – „Ále co," odvětil druhý, „kéž bych měl aspoň pořádný kus chleba!", a třetí prohlásil dokonce: „A k tomu sklenici tmavého piva!" –

Když se opět vrátili do práce, zpozorovali trpaslíka, který právě s šibalským úsměvem vklouzl do Granicerovy díry. A ještě něco spatřili plni údivu: před nimi stála pohodlná židle, na které ležel křupavý bochník chleba a stál skleněný džbán s pěnícím pivem. Jako dobří kamarádi se střídavě usazovali na židli, jedli společně z chleba a popíjeli po řadě ze džbánu. Ale chléb se nezmenšoval a džbán se nevyprazdňoval. Tak vesele pili dál, rozveselili se a byli dobré mysli, tancovali a zpívali a dělali strašlivý hluk. Náhle jednomu z nich unikla židle a skočila dolů ze svahu, druhému vyklouzl bochník chleba a třetí narazil se sklenicí o strom, takže se rozbila na střepy. Zároveň uslyšeli z Granicerovy díry škodolibý smích trpaslíka, kterého svou nevázaností rozzlobili.

věta pokračuje na dalším listu ⟶