⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Hrabě sám zůstal navždy nezvěstný.

Zámecká čeleď bloudila bez pána a dala se na krádeže; v této době snad získala cesta krudumským lesem jméno „Zlodějská cesta" (Diebsweg).

V jedné bouřlivé zimní noci se zříceniny hradu i s poklady propadly do země, a od té doby na Krudumu není čisto.

Krudumská Barborka

Na Pustině nechal mnoho let po zmizení krudumského hraběte jeden bohatý muž postavit statný dvůr. Měl jediné dítě, dívku jménem Barborka (Barberl). Jednoho dne šla dívka na Krudum sbírat bukvice. Když se unavila, lehla si do měkkého mechu a usnula. Náhle ucítila dotek jemné ruky, probudila se a spatřila krásnou, bíle oděnou paní a kolem sebe nádhernou zahradu plnou barevně zářících květin a plodů, uprostřed níž vesele šplouchala fontána. Kolem létali pestří ptáci a od květu ke květu poletovali motýli. Barborka se nemohla vynadivit. Bílá paní jí však mírným hlasem nařídila, aby ji následovala. Dívka si prohlédla všechny nádhery zahrady, pak přišly do loubí, na jehož konci stál nádherný zámek z bílého mramoru. Brány byly vyřezané ze slonoviny a opatřené zlatými zámky, střecha pokrytá lesknoucími se tolary a za okny visely těžké hedvábné závěsy.

Paní vedla Barborku dovnitř a šla s ní z jednoho patra do druhého. Dítě ztratilo veškerý strach a prosilo dokonce svou průvodkyni, aby jí ukázala i podzemní prostory. Ta se nejprve zdráhala, pak ustoupila, ale Barborka musela slavnostně slíbit, že přitom nebude ani mluvit, ani se smát, ani plakat. Cestou strčila paní dítěti něco do kapsy. Plna očekávání vstoupila Barborka do první klenuté místnosti, a jak byla zklamána! Stěny a strop byly potaženy černým suknem, na kterém se třpytily stříbrné hvězdy. Uprostřed prostoru však stála velká černá rakev, kolem níž hořely čtyři stříbrné svícny. Bílá paní přistoupila k rakvi, poklekla, zahalila si tvář a začala srdceryvně vzlykat. Barborka nevěděla, co se s ní děje, pak ji však zachvátil hluboký soucit, zapomněla na svůj slib a propukla také v hlasitý pláč.

Vtom se ozvala strašlivá rána, až se celý dům otřásl. Barborka upadla na zem, a když se probrala z mrákot – byla sama uprostřed lesa. Nejprve si myslela, že se jí to všechno jen zdálo. Když ale sáhla do kapsy a vytáhla velký, lesklý zlatý peníz, který jí bílá paní tajně vsunula, přepadl ji nesmírný strach. Běžela, jak jen ji nožky nesly, k otcovskému dvoru.

Ale nové zděšení ji naplnilo, neboť obě lípy u vrat dvora zmizely a pod domovními dveřmi si hrály cizí děti. V obytné světnici seděli neznámí lidé, a když zvolala: „Vždyť jsem přece Barborka od Hofbauerů, copak mě neznáte?", lidé se zasmáli a jeden pravil: „Ale kdepak se tu bereš? Vždyť tvůj otec je už mnoho let mrtvý, a já jsem od něj koupil dvůr; pověz přece, kde jsi tak dlouho byla, hodně jsi se změnila!" Tu se Barborka podívala do zrcadla a spatřila v něm starou, vrásčitou tvář. Zmocnil se jí strach a hrůza, utekla do lesů, postavila si na osamělém místě chatrč, žila z bobulí, hub a kořínků a už nikdy nevkročila na rodičovský dvůr.

Haadwaberl (Vřesová Barborka)

věta pokračuje na dalším listu ⟶