Krudum

Ačkoli není nejvyšší, patří Krudum, jenž se zvedá do výšky 835 m, k nejvýznamnějším horám Císařského lesa. Tvoří dlouhý horský hřbet, který vévodí okolí, takže se zdá věrohodné, že kdysi nesl mohutné opevnění. Jeho svahy pokrývají temné, tajemně šumící lesy a v jeho nitru kdysi v dávných dobách horník dobýval rudu. Není tedy divu, že se paní Pověst právě této hory obzvlášť ujala a vtáhla ji do okruhu své tiché a neúnavné činnosti.

Zámek na Krudumu

Na hřbetu Krudumu stál v prastarých dobách mohutný zámek, který král daroval statečnému hraběti a ten jej hodlal jednou i se zlatem a majetkem zanechat svému jedinému synovi. Nebe to však určilo jinak. Mladý hrabě se totiž dostal do sporu se synem loketského hraběte (Falkenauer Grafen) a zabil ho.

Aby tento čin odčinil, vydal se kajícný hříšník jako poutník do Říma a snažil se tam na svatém místě zbavit svou duši velké viny. S lehčím srdcem, než s jakým přišel, opustil Věčné město. Když se však na zpáteční cestě u Plané ubíral temným lesem, narazil na loupežnickou bandu, která s sebou táhla hlasitě naříkající dívku. Mladý hrabě se dlouho nerozmýšlel a se svými čtyřmi zbrojnoši se do lupičů pustil tak statečně, že jedni utekli a druzí, mrtví nebo ranění, pokryli bojiště. Poté nechal zajatkyni zbavit pout a zeptal se jí: „Kdo jste, abych vás mohl dovést do vaší domoviny?" – „Jsem dcera loketského hraběte," odpověděla dívka.

Byla to podivná hra osudu, že mladý rytíř vysvobodil z rukou lupičů dceru muže, kterému sám způsobil tolik utrpení. Aby zakryl své vnitřní rozrušení, pokračoval: „Delší dobu jsem byl vzdálen od domova, mohlo se tam mnohé přihodit. Řekněte mi, máte-li o tom zprávu, jak se daří mému otci!"

„Čeká vás zlá zpráva," odvětila dívka. Ačkoli na ni hrabě dále naléhal otázkami, nedala mu žádnou další informaci. Rytíř doprovodil slečnu až do Lokte (Falkenau), tam se rychle rozloučil a spěchal ke své domovské hoře. „Kde je můj otec?" zněla první otázka, kterou plný temných předtuch položil svým sluhům. Ti však stáli se sklopenou hlavou a mlčeli. Nakonec předstoupil starý kastelán a pravil: „Pane, osmkrát již slunce vystoupilo nad hory od té doby, co jsme vašeho otce uložili do hrobky kostela." Mladý hrabě byl otřesen do hloubi duše. Na jeho další otázku, co jeho statného otce tak rychle skolilo, mu nedal ani správce hradu, ani služebnictvo uspokojivou odpověď. Poté požadoval, aby ho zavedli do hrobky. Když zvedli víko stříbrné rakve, bylo tělo napříč zčernalé, neboť hrabě nepadl za oběť žádné rozepři ani nemoci, nýbrž byl odstraněn jedem.

Mladý hrabě byl bez sebe zoufalstvím a nechtěl již déle prodlévat na místě, kde ho potkalo tolik utrpení.

Nechal veškeré zlato, stříbro a šperky uložit ve sklepě zámku a uspořádal velkou hostinu. Když byli všichni hosté opilí vínem, hrabě uzamkl brány a zapálil zámek. Ale nejen ten – oheň zachvátil i okolní lesy a sousední vesnici. Ta se stala pustinou a nesla, i když byla znovu vystavěna, ještě dlouho jméno „Wüstung" (Pustina).

věta pokračuje na dalším listu ⟶