Krudum
Ačkoli není nejvyšší, patří Krudum, jenž se zvedá do výšky 835 m, k nejvýznamnějším horám Císařského lesa. Tvoří dlouhý horský hřbet, který vévodí okolí, takže se zdá věrohodné, že kdysi nesl mohutné opevnění. Jeho svahy pokrývají temné, tajemně šumící lesy a v jeho nitru kdysi v dávných dobách horník dobýval rudu. Není tedy divu, že se paní Pověst právě této hory obzvlášť ujala a vtáhla ji do okruhu své tiché a neúnavné činnosti.
Zámek na Krudumu
Na hřbetu Krudumu stál v prastarých dobách mohutný zámek, který král daroval statečnému hraběti a ten jej hodlal jednou i se zlatem a majetkem zanechat svému jedinému synovi. Nebe to však určilo jinak. Mladý hrabě se totiž dostal do sporu se synem loketského hraběte (Falkenauer Grafen) a zabil ho.
Aby tento čin odčinil, vydal se kajícný hříšník jako poutník do Říma a snažil se tam na svatém místě zbavit svou duši velké viny. S lehčím srdcem, než s jakým přišel, opustil Věčné město. Když se však na zpáteční cestě u Plané ubíral temným lesem, narazil na loupežnickou bandu, která s sebou táhla hlasitě naříkající dívku. Mladý hrabě se dlouho nerozmýšlel a se svými čtyřmi zbrojnoši se do lupičů pustil tak statečně, že jedni utekli a druzí, mrtví nebo ranění, pokryli bojiště. Poté nechal zajatkyni zbavit pout a zeptal se jí: „Kdo jste, abych vás mohl dovést do vaší domoviny?" – „Jsem dcera loketského hraběte," odpověděla dívka.
Byla to podivná hra osudu, že mladý rytíř vysvobodil z rukou lupičů dceru muže, kterému sám způsobil tolik utrpení. Aby zakryl své vnitřní rozrušení, pokračoval: „Delší dobu jsem byl vzdálen od domova, mohlo se tam mnohé přihodit. Řekněte mi, máte-li o tom zprávu, jak se daří mému otci!"
„Čeká vás zlá zpráva," odvětila dívka. Ačkoli na ni hrabě dále naléhal otázkami, nedala mu žádnou další informaci. Rytíř doprovodil slečnu až do Lokte (Falkenau), tam se rychle rozloučil a spěchal ke své domovské hoře. „Kde je můj otec?" zněla první otázka, kterou plný temných předtuch položil svým sluhům. Ti však stáli se sklopenou hlavou a mlčeli. Nakonec předstoupil starý kastelán a pravil: „Pane, osmkrát již slunce vystoupilo nad hory od té doby, co jsme vašeho otce uložili do hrobky kostela." Mladý hrabě byl otřesen do hloubi duše. Na jeho další otázku, co jeho statného otce tak rychle skolilo, mu nedal ani správce hradu, ani služebnictvo uspokojivou odpověď. Poté požadoval, aby ho zavedli do hrobky. Když zvedli víko stříbrné rakve, bylo tělo napříč zčernalé, neboť hrabě nepadl za oběť žádné rozepři ani nemoci, nýbrž byl odstraněn jedem.
Mladý hrabě byl bez sebe zoufalstvím a nechtěl již déle prodlévat na místě, kde ho potkalo tolik utrpení.
Nechal veškeré zlato, stříbro a šperky uložit ve sklepě zámku a uspořádal velkou hostinu. Když byli všichni hosté opilí vínem, hrabě uzamkl brány a zapálil zámek. Ale nejen ten – oheň zachvátil i okolní lesy a sousední vesnici. Ta se stala pustinou a nesla, i když byla znovu vystavěna, ještě dlouho jméno „Wüstung" (Pustina).
Sagen der Heimat
Krudum
Wenn auch nicht der höchste, aber einer der bedeutendsten Berge des Kaiserwaldes ist der Krudum, der sich bis zu einer Höhe von 835 m erhebt. Er bildet einen langgestreckten, die Umgebung beherrschenden Bergrücken, so daß es glaublich erscheint, daß er einmal eine mächtige Befestigung getragen hat. Seine Abhänge sind von düsteren, geheimnisvoll rauschenden Wäldern bedeckt, und in seinem Innern hat in alten Zeiten der Bergmann geschürft. Kein Wunder also, daß Frau Sage sich gerade dieses Berges besonders angenommen und ihn in den Bereich ihrer stillen und nimmermüden Tätigkeit gezogen hat.
Das Schloß auf dem Krudum
Auf dem Rücken des Krudumberges stand in uralten Zeiten ein mächtiges Schloß, das der König einem tapferen Grafen geschenkt hatte, der es einmal samt Geld und Gut seinem einzigen Sohn zu hinterlassen gedachte. Aber der Himmel hatte es anders beschlossen. Denn der junge Graf geriet mit dem Sohn des Falkenauer Grafen in einen Streit und erschlug ihn.
Um diese Tat zu sühnen, zog der reuige Sünder als Pilger nach Rom und suchte dort an heiliger Stätte seine Seele von der großen Schuld zu befreien. Leichteren Herzens, als er gekommen war, verließ er die Ewige Stadt. Als er aber auf dem Rückwege bei Plan durch einen finsteren Wald zog, stieß er auf eine Räuberbande, die ein laut jammerndes Mädchen mit sich schleppte. Der junge Graf besann sich nicht lange und hieb mit seinen vier Knappen so wacker in die Strolche, daß die einen entflohen, die anderen aber tot oder verwundet den Kampfplatz deckten. Dann ließ er die Gefangene von ihren Fesseln befreien und fragte sie: „Wer seid Ihr, damit ich Euch in eure Heimat bringe?" – „Ich bin die Tochter des Falkenauer Grafen", antwortete die Jungfrau.
Es war ein seltsames Spiel des Schicksals, daß der junge Ritter die Tochter des Mannes, dem er so viel Leid zugefügt, aus Räuberhand befreit hatte. Um seine innere Bewegung zu verbergen, fuhr er fort: „Geraume Zeit bin ich der Heimat fern gewesen, da mag sich vieles ereignet haben. Sagt mir, wenn Ihr davon Kunde habt, wie es meinem Vater geht!"
„Böse Nachricht erwartet Euch", versetzte das Mädchen. Obwohl der Graf sie mit Fragen weiter bedrängte, gab sie keine weitere Auskunft mehr. Der Ritter begleitete das Fräulein bis Falkenau, nahm dort rasch Abschied und eilte seinem heimatlichen Berge zu. „Wo ist mein Vater?" war die erste Frage, die er voll düsterer Ahnung an seine Diener richtete. Aber diese standen mit gesenktem Haupt da und schwiegen. Schließlich trat der greise Kastellan vor und sprach: „Herr, achtmal ist die Sonne bereits die Berge emporgestiegen, seitdem wir Euren Vater in der Gruft der Kirche beigesetzt haben." Der junge Graf war auf das tiefste erschüttert. Auf seine nächste Frage, was seinen rüstigen Vater so schnell dahingerafft habe, gaben ihm weder der Burgverwalter noch die Dienerschaft eine befriedigende Antwort. Da verlangte er, in die Gruft geführt zu werden. Als man den Deckel des silbernen Sarges hob, war der Leichnam über und über schwarz, denn der Graf war keiner Fehde oder Krankheit zum Opfer gefallen, sondern durch Gift beseitigt worden.
Der junge Graf war außer sich vor Verzweiflung und wollte nicht mehr an der Stätte weilen, wo ihm so viel Leid widerfahren war.
Er ließ alles Gold, Silber und Geschmeide im Keller des Schlosses unterbringen und ein großes Gastmahl richten. Als alle Gäste vom Weine trunken waren, sperrte der Graf die Tore ab und steckte das Schloß in Brand. Aber nicht nur dieses, auch die umliegenden Waldungen sowie das benachbarte Dorf wurden ein Raub der Flammen. Letzteres war zu
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.