Píseň o Horním Slavkově (Schlaggenwald) (Na nápěv: U studny před branou ...)

Předzpěv: Byl jsem doma, v tiché temné noci, a přinesl jsem si odtud písničku. Slova mi tiše šeptala múza ve snu, melodii k tomu šuměla lípa.

Hluboko v Císařském lese, zabudováno v údolích, leží naše rodné městečko tak pokojně krásné, tak důvěrné. Umí toho hodně vyprávět z dávno minulých časů, o šťastných radostných dnech, o hořkém žalu a bolesti.

Z vyhlídkové věže Luginsland, z rozhledny na Krudumu, je vidět daleko rozprostřený krásný kraj domoviny. Ať léto nebo zima, jedno zůstává zcela jisté: tenhle kousek země je malý ráj.

Kostely a domy v širokém okruhu městečka tiše a trpělivě doufají v radostnou hodinu návratu domů. Potok Flutbach, vesele proudící, míří k Ohři, cestou si při tom šplouchá svou starou poutnickou píseň.

Ovívána už po mnoho let tu a tam divokou bouří, stojí pevně jako věrný strážce stará kostelní věž. Kdykoli z její kopule dozní úder hodin, je každý úder zvonu pozdravem z Horního Slavkova.

Alois Schloßbauer

Domove, ó domove

Se Slavkovem, kde jsem se narodil, ztratil jsem svou domovinu. Po staletí v německé řeči – odezní snad brzy i to jméno?

Když vítr od Čech zavane a bouřlivě se opře do korun, není zvuku, který by se rozezvučel a zněl podobně jako Schlaggenwald.

Ten obraz, vynesený z nitra srdce po namáhavém trápení, uchovávám teskně a tiše v hrudi jako tajný cíl.

V Mnichově jsem podivuhodně doma, přece však v srdci nosím zárodek touhy po tom milém obrazu, z něhož ještě prýští útěcha a naděje.

Dokud se vzpomínka bude vracet ve snu, dokud láska bude lemovat její cesty, bude tento obraz ve mně trvat a ani čas ho nedokáže odvát.

Anton Kühnhackl

věta pokračuje na dalším listu ⟶