Zájem žáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) i z okolí se stále více projevoval. Počet žáků narůstal, takže rada musela školu brzy rozšířit.
Král Ferdinand I. (1526–1564) tento vývoj podpořil. Odkázal městu „k tím řádnějšímu vydržování učeného školního mistra a k ustanovení a výchově mládeže" čtyřicet tolarů. Dne 25. listopadu 1553 vydal Ferdinand slavkovskému „desátkáři" (Zehenter) příkaz, aby tyto peníze vyplácel ročně z „desátkových příjmů" (daňových výnosů).
Dne 29. ledna 1554 napsali radní reformátoru Filipu Melanchthonovi a požádali o zprostředkování školního mistra a kantora. Byli by dobře placeni a mohli by začít s vyučováním o svátku Trojice (první neděle po Letnicích).
Latinská škola byla organizačně pod přísným dohledem městské rady, která od učitelů vyžadovala vysoké výkony. Dva radní byli zvoleni inspektory. Dohlíželi na městského faráře a kaplany, kteří byli povinni dohlížet na vyučování.
Ze všech stran proudili žáci. Chtěli být na latinské škole zasvěceni do studia věd a „septem artes liberales" (sedmi svobodných umění), rétoriky a algebry, aby po studiu mohli navštěvovat univerzitu. Původně se vyučovací předměty dělily na náboženství, latinu, čtení, psaní, trochu počtů a hudbu.
V jednotlivých předmětech se nepožadovalo vždy příliš mnoho, takže se dalo být připraven na univerzitní studium už ve 14 letech.
Z městského archivu je patrné, že na latinskou školu byli přijímáni i chudí žáci. Směli bydlet zdarma ve školní budově a u měšťanů dostávali stravu zdarma. Aby se zajistil řádný chod společného soužití, vydal rektor v 5. bodě svých instrukcí přesná pravidla pro chování ve veřejném životě. Přitom bylo do detailu uvedeno, jak se žáci mají v jednotlivých případech chovat. Aby se probudila chuť k učení, bylo nařízeno, že žáci, kteří pilně navštěvují školu, smějí ve středu a v sobotu odpoledne za odříkávání žalmu prosit před domy měšťanů o dary.
Milodárné nadace a roční sbírky vynesly tolik peněz, že bylo možné živit a šatit určitý počet „žebrajících studentů". Za to je zavázali ke kostelním službám a úklidovým pracím.
Latinská škola se těšila velké oblibě a vysoké vážnosti. Protože zájem trval, muselo být zaměstnáno více učitelů. Podle hodnosti jich bylo pět: rektor, supremus (nejvyšší) neboli konrektor, kantor, baccalaureus (nositel vysokého akademického titulu) a quintor, zvaný také infimus.
Tak se latinská škola vyvinula ve čtyřtřídní, nebo – jak lze také číst – v šestitřídní školu. V rozvrhu hodin, který pravděpodobně pochází z konce 16. století, jsou uvedeny tyto třídy: primáni (žáci nejvyšší třídy), sekundáni, terciáni, kvartáni, lekcionáři a elementáři.
Z rozvrhu hodin primánů lze zjistit obory a četbu pro přesnou přípravu na studium: latinská a řecká gramatika se syntaxí (naukou o větě), spojená s četbou Ovidia a Terentia a sentence (výroky) Theognida; dále stylistická cvičení, náboženská nauka, čtení evangelia v řeckém textu s výkladem, aritmetika, logika, poezie a rétorika, jakož i hudba jako chorální zpěv.
Deutsche. An einem Tag sprach man die zehn Gebote und das Vaterunser in Deutsch, an einem anderen in Latein. Allmählich ging Braun dazu über, die lateinische Grammatik mit einzubeziehen. Damit war der Übergang zur Lateinschule geebnet, wie sie nach dem Muster von Eger angestrebt wurde.
Zusehends machte sich das Interesse der Schüler Schlaggenwalds und der Umgebung bemerkbar. Die Schülerzahl nahm zu, so daß der Rat die Schule bald erweitern mußte.
König Ferdinand I. (1526–1564) hat diese Entwicklung gefördert. Er vermachte der Stadt „zu desto stattlicher Unterhaltung eines gelehrten Schulmeisters und Instituierung und Auferziehung der Jugend" vierzig Taler. Am 25. November 1553 erließ Ferdinand an den „Zehenter" in Schlaggenwald die Order, dieses Geld aus den „Zehentgefällen" (Steuereinnahmen) jährlich auszuzahlen.
Am 29. Januar 1554 schrieben die Ratsherren an den Reformator Philipp Melanchthon und baten um die Vermittlung eines Schulmeisters und eines Kantors. Sie würden gut besoldet und könnten zu Trinitatis (erster Sonntag nach Pfingsten) mit dem Unterricht beginnen.
Die Lateinschule stand organisatorisch unter der strengen Aufsicht des Stadtrates, der von den Lehrern hohe Leistungen verlangte. Zwei Ratsherren wurden zu Inspektoren gewählt. Sie überwachten den Stadtpfarrer und die Kapläne, die zur Beaufsichtigung des Unterrichts verpflichtet waren.
Von nah und fern strömten Schüler herbei. Sie wollten an der Lateinschule in das Studium der Wissenschaften und der „septem artes liberales" (der sieben freien Künste), der Rhetorik und Algebra eingeführt werden, um nach dem Studium eine Universität besuchen zu können. Ursprünglich gliederten sich die Unterrichtsfächer in Religion, Latein, Lesen, Schreiben, etwas Rechnen und Musik.
In einzelnen Fächern wurde nicht immer allzu Hochrangiges verlangt, so daß man schon mit 14 Jahren für das Universitätsstudium vorbereitet sein konnte.
Aus dem Stadtarchiv ist ersichtlich, daß an der Lateinschule auch arme Schüler Aufnahme fanden. Sie durften im Schulgebäude unentgeltlich wohnen und fanden bei den Bürgern freie Verpflegung. Um dabei einen geregelten Ablauf des Zusammenlebens zu sichern, gab der Rektor im 5. Punkt seiner Instruktionen genaue Regeln für das Verhalten im öffentlichen Leben bekannt. Dabei wurde bis ins einzelne aufgeführt, wie sich die Schüler jeweils zu verhalten hatten. Um den Lerneifer zu wecken, verfügte man, daß Schüler, welche die Schule fleißig besuchten, am Mittwoch- und Samstagnachmittag unter Aufsagen eines Psalmes vor den Bürgerhäusern um Gaben bitten durften.
Milde Stiftungen und jährliche Sammlungen erbrachten so viel Geld, daß man eine Anzahl von „Bettelstudenten" verköstigen und kleiden konnte. Dazu verpflichtete man sie zu Kirchendiensten und Säuberungsarbeiten.
Die Lateinschule erfreute sich großer Beliebtheit und genoß hohes Ansehen. Da der Zulauf anhielt, mußten mehrere Lehrer angestellt werden. Dem Range nach gab es deren fünf. Den Rektor, den Supremus (Obersten) oder Konrektor, den Kantor, den Baccalaureus (Inhaber eines hohen akademischen Grades) und den Quintor, auch Infimus genannt.
So hat sich die Lateinschule zu einer vierklassigen oder – wie auch zu lesen ist – zu einer sechsklassigen Schule entwickelt. In der Stundeneinteilung, die wahrscheinlich aus dem Ende des 16. Jhs. stammt, werden folgende Klassen aufgeführt: Primani (die Schüler der obersten Klasse), Secundani, Tertiani, Quartani, Lectionarii und Elementarii.
Dem Stundenplan der Primani sind die Gebiete und die Lektüre für ein exaktes Vorbereitungsstudium zu entnehmen: Lateinische und griechische Grammatik mit Syntax (Satzlehre), verbunden mit der Lektüre von Ovid und Terenz, und die Sentenzen (Sinnsprüche)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.