Vzpomínky

Kostel sv. Jiří byl svou polohou i církevním postavením náboženským středem pro měšťany Horního Slavkova a okolních obcí. V neděli proudili věřící slavnostně oblečeni na mši svatou, aby dostáli křesťanské povinnosti. Předtím i potom využívali příležitosti k výměně novinek a k rozhovorům. Starší pánové se po návštěvě mše scházeli v okolních hostincích, aby si nedělní den útulně užili.

V kostele vykonával děkan Bühl se svými ministranty a horlivým kostelníkem, panem Hahnem, slavnostní obřad působivým způsobem. K tomu podstatně přispíval i kostelní sbor nacvičený nadučitelem Sturmem.

Mnohým krajanům bude ještě v paměti, jak Franz Petpaul na zvláštním rohu korunoval oslavu půlnoční mše a svátku Tří králů srdceryvnou melodií. Zvláště slavnostně vnímali průběh obřadů v našem farním kostele snoubenci a svatební hosté.

Jak vyprávěl obdivovatel Horního Slavkova, profesor Eugen Schmidt z Lokte, který se v kostele sv. Jiří oddal, byly to ticho a odloučenost od shonu města i povznesená atmosféra před krásným, starým oltářem, které zanechaly hluboký, trvalý dojem. To byl asi i důvod, proč se v kostele sv. Jiří nechalo oddat mnoho snoubenců zvenčí.

Rádi byli navštěvováni májové pobožnosti. Brzy večer přicházely hlavně ženy a děti a vzdávaly hold svaté Marii.

Ke všem svátkům byli měšťané kostelního obvodu zvlášť slavnostně naladěni.

Nesrovnatelný obraz se naskytl, když kostelníci z okolních vesnic proudili na Štědrý večer na půlnoční. Protože byli v temné noci na cestě s lampami a hořícími svícemi, viděli lidé celé řetězy světel, mihotajících se směrem ke Glockenbergu (Zvonovému vrchu), díky čemuž se kostel sv. Jiří stal středem věřícího života. Aby cestu lépe ukázal, dal rabensgrünský učitel na kostelní věži umístit silnou žárovku.

Když v naší nové domovině slyšíme zvonit kostelní zvony, často nám připomínají domov. Zvony nezvaly jen k bohoslužbě, provázely nás celým životem. „Umíráček" šířil zprávu o úmrtí po celém městě. V den pohřbu zvonily dopoledne v 10 hodin zvony. Když byl duchovní s ministranty na cestě do domu smutku, zvonil velký zvon. Tím měli být opozdilí truchlící hosté pobízeni ke spěchu. Od začátku smutečního průvodu až po příchod na hrob se opět rozeznívaly velké zvony.

Tak jako samo město, i hřbitov je až na několik hrobů zpustlý.

Kdo si po letech chce prohlédnout své rodné město a navštíví hřbitov, stojí nepochopitelně před prázdnotou, spouští nevinné minulosti. Když se dívá na zrušené hroby, cítí, že mrtví, nositelé naší minulosti, už nemají s touto přítomností nic společného. My, vyhnaní z domoviny, jsme je vzali s sebou, odpočívají v našich srdcích a žijí dál v našich vzpomínkách.

Hřbitov

V Horním Slavkově existoval už velmi brzy hřbitov u kapličky sv. Anny v Seifertsgrünu, který byl zrušen s ukončením provozu kapličky a nárůstem městského obyvatelstva. S původní stavbou kostela sv. Jiří byl založen na jeho jižní straně i hřbitov. Se stavbou nového kostela sv. Jiří Hansem Pflugem z Rabštejna v letech 1520 až 1525 byla kolem hřbitova postavena zeď.

věta pokračuje na dalším listu ⟶