⟵ věta pokračuje z předchozího listu
s rumem a jemné pečivo. Nebyli to ale jen chudí lidé, kteří rádi jedli i „Bröihtä Biäzälä" (opařené preclíky).
Na venkově bylo zvykem, že otec po jídle před zraky všech rozpůlil jablko, aniž by přitom rozřízl jádřinec; to by totiž znamenalo neštěstí pro rodinu. Pak dostal každý kousek. Tím – jak se věřilo – zůstali všichni ochráněni před omyly a vždy znovu nalezli cestu domů. Stál-li u jídelního stolu malý pytlík ovsa a malý svazek sena, hospodář nezapomněl v Boží noci vlastníma rukama tyto dary zkrmit svému dobytku.
Jeden starý sedlák vzpomíná: „Když jsem byl ještě malý kluk, otec mi vyprávěl, že zvířata v chlévě si o půlnoci mohou mezi sebou povídat. Protože jsem tak rád jednou chtěl slyšet mluvit velkého vola, sotva jsem se dočkal té chvíle, samou zvědavostí. Bohužel mě vždycky, už spícího, uložili do postele předtím, takže jsem se z těch rozhovorů nikdy nic nedozvěděl."
Jiný zvyk stanovil, že se veškeré zbytky jídla zabalily do ubrusu a odnesly na zahradu. Menší bratr seděl na zádech staršího, u každého stromu třikrát zaklepal na kmen, sáhl do plátna a rozsypal odpad po zemi se zaříkávacím rčením: „Baum, Baum, trooch, sinst hauä di o." (Strome, strome, nes, jinak tě porazím.)
Při rozdávání dárků se vánoční stromek skvěl v záři mnoha svíček. Prskavky rozprašovaly déšť jisker. Jakmile byly dárky vyměněny a náležitě obdivovány, chystalo se na půlnoční mši. Cesta ke slavnostně osvětlenému děkanskému kostelu nám zůstane v paměti celý život. Protože tehdy ještě byly opravdové zimy, museli si návštěvníci často v tmě jako v pytli razit cestu sněhovými závějemi ke kostelu sv. Jiří. Kostelníci z našich rodných vesnic se na hluboko zasněžených stezkách neobešli bez luceren a jako řetězy světel se blížili ze všech stran ke chrámu. Ale všechna námaha byla bohatě odměněna účastí na slavnostní půlnoční mši uprostřed mnoha věřících. A kdo by kdy mohl zapomenout na tak honosný betlém s postavami v životní velikosti, znázorňujícími svatou rodinu v betlémském chlévě, s králi, pastýři a ovcemi zaplňujícími celou šíři oltáře, na varhanní a pastýřskou hudbu, hrající tak procítěné vánoční nápěvy, i na jedinečnost, povznesenost a důvěrnost této noci?
Pokud děti ještě nedostaly dárky večer, stalo se tak následující ráno. Pak navštěvovaly i tety a strýce, protože Ježíšek mohl i u nich něco „vyložit". Na první svátek vánoční si po velké mši příbuzní a sousedé navzájem přáli „veselé svátky" (Gsundä Feiätooch).
Na svátek sv. Štěpána (26. 12.) nebo po něm mnozí otcové procházeli bilanci uplynulého roku a dbali na to, aby dluhy nepřecházely do nového roku.
Večer na Silvestra, kterému se říkalo také „Ålta Haalichä Å(b)md" (Starý svatý večer), slavili obyvatelé v kostele sv. Jiří bohoslužbu „díkůvzdání" za uplynulý rok a modlili se, aby je Bůh v nadcházejícím roce chránil před neštěstím, strachem a nouzí. Ale i pověra si znovu přišla na své s litím olova. Říkalo se, že kdo o silvestrovské půlnoci stojí na křižovatce cest, uvidí události příštího roku, i svatby a úmrtí.
Poslední hodiny starého roku slavili mnozí společně v hostinci.
V některých vesnicích ještě na Silvestra trval zvyk přijímat mužský dorost v obřadu do chasy mládenců a uvádět je v hostinci. Tím patřili k těm, kdo směli „předjíždět" (vüägschpånnt) při svatbách a jezdit s komorním vozem.
Nový rok začínal srdečnými přáními štěstí a požehnání, tak „Ä glückselichs Neis Gåuhå!" (Šťastný nový rok!) – Odpověď: „Ā ålts Türl u ā neis Tåuå!" (Staré dveře a nový rok!) – K dobrým přáním se v následujících dnech přidávali „Bröiftroochå" (listonoš) se svou poštovní knížečkou a „Schlåutfechå" (kominík) s ročním kalendářem, a za poskytnuté služby dostávali spropitné. Nový rok obyvatelstvo pokládalo za osudový den. Co se ten den dělalo nebo opomnělo udělat, se prý opakovalo i v následujícím roce. Ženy se tak vyhýbaly, pokud možno, praní prádla, protože tuto tehdy dost namáhavou práci nechtěly vykonávat celý rok. Ani na šňůře nesmělo viset prádlo, protože by to přineslo neštěstí. Často museli muž i děti převzít i mytí nádobí.
mit Rum und feines Gebäck auf. Es waren aber nicht nur arme Leute, die auch gerne „Bröihtä Biäzälä" aßen.
Auf dem Lande war es Brauch, daß der Vater nach dem Essen unter den Augen aller einen Apfel halbierte, ohne daß er dabei einen Kern zerschnitt; denn dies hätte Unglück für die Familie bedeutet. Dann erhielt jeder ein Stück. Dadurch – so glaubte man – blieben alle vor Irrtümern bewahrt und fanden jederzeit wieder nach Hause zurück. Standen beim Eßtisch ein kleiner Sack mit Hafer und ein kleines Bündel Heu, so vergaß der Hausvater nicht, diese Gaben in der Heiligen Nacht eigenhändig an sein Vieh zu verfüttern.
Ein alter Bauer erinnert sich: „Als ich noch ein kleiner Bub war, erzählte mir mein Vater, daß die Tiere im Stall um Mitternacht miteinander reden könnten. Weil ich doch so gerne einmal den großen Ochsen sprechen hören wollte, konnte ich die Zeit vor lauter Neugier kaum erwarten. Leider haben sie mich immer, schon schlafend, vorher ins Bett gebracht, so daß ich von diesen Gesprächen nie etwas erfuhr."
Ein anderer Brauch sah vor, sämtliche Essensreste in das Tischtuch zu verpacken und in den Obstgarten zu tragen. Der kleinere Bruder saß auf dem Rücken des größeren, klopfte bei jedem Baum dreimal an den Stamm, griff in das Tuch und streute vom Abfall auf den Boden mit dem beschwörenden Spruch: „Baum, Baum, trooch, sinst hauä di o."
Bei der Bescherung erstrahlte der Christbaum im Lichterglanz vieler Kerzen. Sternwerfer versprühten Funkenregen. Sobald die Geschenke ausgetauscht und gebührend bewundert waren, machte man sich zur Christmette fertig. Der Gang zur festlich beleuchteten Dekanalkirche wird uns ein Leben lang in Erinnerung bleiben. Da es früher noch richtige Winter gab, mußten sich die Besucher oft in stockfinsterer Nacht durch die Schneeverwehungen den Weg zur St. Georgskirche bahnen. Die Kirchgänger unserer Heimatdörfer kamen auf tiefverschneiten Steigen nicht ohne Laternen aus und näherten sich als Lichterketten von allen Seiten dem Gotteshaus. Doch alle Mühen wurden durch die Teilnahme an der feierlichen Mitternachtsmette inmitten vieler Gläubiger reichlich belohnt. Und wer könnte eine so stattliche Krippe mit lebensgroßen Figuren, welche die Heilige Familie in Bethlehems Stall zeigte und mit Königen, Hirten und Schafen die ganze Altarbreite füllte, und die Orgel- und Hirtenmusik, die so innige Weihnachtsweisen spielte, sowie das Einmalige, Erhebende und die Traulichkeit dieser Nacht je vergessen?
Soweit die Kinder nicht schon am Abend beschenkt wurden, geschah dies am nächsten Morgen. Dann besuchten sie auch Tanten und Onkel, weil das Christkind auch bei ihnen etwas „abgeladen" haben konnte. Am ersten Weihnachtsfeiertag wünschten nach dem großen Hochamt Verwandte und Nachbarn einander „Gsundä Feiätooch."
Am Stephanitag (26.12.) oder danach durchforschten viele Väter den Jahresverlauf und waren darauf bedacht, Schulden nicht ins neue Jahr zu übernehmen.
Am Abend des Silvestertages, der auch „Ålta Haalichä Å(b)md" genannt wurde, feierten die Bewohner in der St. Georgskirche den Gottesdienst der „Danksagung" für das vergangene Jahr und beteten, daß Gott sie im kommenden vor Unglück, Angst und Not bewahren möge. Aber auch der Aberglaube kam mit Bleigießen noch einmal zu seinem Recht. Es hieß, wer in der Silvesternacht um zwölf an einem Kreuzweg stehe, der sehe die Ereignisse des folgenden Jahres, auch Hochzeiten und Sterbefälle.
Die letzten Stunden des alten Jahres feierten viele gemeinschaftlich im Gasthaus.
Auf manchen Dörfern bestand an Silvester noch der Brauch, den männlichen Nachwuchs in einer besonderen Zeremonie in die Burschenschaft aufzunehmen und im Wirtshaus einzuführen. Damit gehörten sie zu denen, die beim „Vorziehen" bei Hochzeiten und beim Kammerwagen tätig sein durften.
Das neue Jahr begann mit herzlichen Glück- und Segenswünschen, so „Ä glückselichs
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.