Na předposlední listopadový den, předvečer svátku sv. Ondřeje, připadal pověstný „Anāresná(b)md" (ondřejský večer), o němž se každoročně zvláště mládež snažila poněkud narušit zavedený řád a ve tmě prováděla různou taškařici, sahající od neškodného žertu až po klukovské kousky a nevalné žertíky: klíčové dírky se ucpávaly, kliky mazaly hořčicí nebo krémem na boty, dveře se vysazovaly z pantů nebo zatarasovaly veteší, cedule se přehazovaly, těžké předměty jako zahradní vrátka a špalky na sekání se odnášely daleko a schovávaly, samostatně stojící domky (se srdcem ve dveřích!) se převracely, komíny se zakrývaly skleněnými tabulkami a leccos jiného. Stopa z pilin mezi dveřmi dvou domů prozrazovala tajný poměr. Vtipálci se pak potají radovali z každého povedeného žertu, který svým sousedům provedli; kolemjdoucí se smáli a postiženým nezbývalo, ať se sebevíc zlobili, než dělat dobrou minu.
Po ondřejském večeru následovala „Lāusnacht" (losovací noc, původně germánská věštecká doba). V ní se mohla např. děvčata k vdávání dozvědět mnohé, co je celou tu dobu zaměstnávalo a trápilo. Tak se mělo lít olovo, aby se našly odpovědi na otázky: „Kdo je on – co je on – kde je on". K tomu se zvědavci sesedali kolem necek s vodou a drželi lžíce s kousky olova nad ohněm. Z podoby každého ve vodě ztuhlého kousku olova se prý dala vyčíst budoucnost. Tak tvar věnce věštil brzkou svatbu a bohatého muže. Objemné kusy olova slibovaly mužům tlustou ženu. Dívky doufaly, že se o své budoucnosti dozví i při „Tipplhiā(b)m" a „Schouchschmeißn".
Na sklonku podzimu a v zimním čase, kdy se stmívalo časně, se podle staré zvyklosti často říkávalo: „Gemmā ā wing zān Hutschn." Sousedé a dobří známí se pohodlně scházeli v teplé obytné kuchyni (Hutschāstu(b)m) a „dischkrierali" (klábosili). Zvláštního pozvání zpravidla nebylo třeba. Oddalování „zapalování světla" – to platilo zvláště pro „elektriku" – kvůli úspoře petroleje nebo proudu se všude chápalo. Postačilo úsporné světlo, svíčka, jež místnost jen chudě osvětlovala. Později ženy vytáhly pletací punčochu, spravovaly díry na kolenou chlapeckých kalhot, štopovaly ponožky nebo háčkovaly; muži kouřili dýmčičku, hráli karty nebo se ponořili do „královské hry" (šachu), zatímco děti se v koutě u „Člověče, nezlob se", domina, „černého Petra" nebo „vola, lehni si" občas i popraly. Se zpěvem, trochou muzicírování, předčítání a vyprávění veselých, ale i strašidelných příběhů čas ubíhal. Hospodyně podávala kávu, mléko, chleba s marmeládou, a o zvláštních dnech i koláč.
Rádi lidé chodili „hutschovat" i do hostince „U Chebana" (Zum Egerländer), k „Dietrichā".
Adventní a vánoční doba.
Na svatou Barboru (4. 12.) se lámaly z třešně nebo jiného ovocného stromu „barborky" a stavěly se do konvic nebo váz, aby o Vánocích rozkvetly. Zamilovaná děvčata to prý měla dělat tajně, aby vyzkoušela kouzelnou moc květů. Otevřely-li se pupeny, platilo to za znamení, že jim vstříc bije srdce jejich milého.
S velkým vzrušením a v bázlivém očekávání sledovaly děti předvečer svátku sv. Mikuláše (6. 12.). Nějaký známý nebo příbuzný, který dobře znal chování dětí během roku, zazvonil zvonkem a přestrojen za Mikuláše vstoupil do světnice. Někdy s sebou přivedl Krampuse, zlého ducha pocházejícího z démonické víry, kterému jsme říkali „Zembā" nebo „Zembārā". Ten funěl,
Auf den vorletzten November, dem Vorabend des Andreastages, fiel der berüchtigte „Anāresná(b)md" (Andreasabend), an dem alljährlich vor allem Jugendliche die bestehende Ordnung etwas aus dem Gleichgewicht zu bringen suchten und in der Dunkelheit allerlei Unfug trieben, der vom harmlosen Scherz bis zum Bubenstück und üblen Streich reichte: Schlüssellöcher wurden verstopft, Türklinken mit Senf oder Schuhcreme bestrichen, Türen ausgehoben oder mit Gerümpel verstellt, Schilder vertauscht, schwere Gegenstände, wie Gartentürln und Hackstöcke, weit weggetragen und versteckt, freistehende Häuschen (mit einem Herz in der Tür!) umgelegt, Rauchfänge mit Glasscheiben zugedeckt und anderes mehr. Eine Spur aus Sägespänen zwischen zwei Haustüren verriet ein heimliches Verhältnis. Danach freuten sich die Witzbolde diebisch über jeden gelungenen Schabernack, den sie ihren Nachbarn angetan hatten; Passanten lachten sich eins, und den Betroffenen blieb bei aller Verärgerung nur übrig, dazu gute Miene zu machen.
Auf den Andreasabend folgte eine „Lāusnacht" (Losnacht, ursprünglich Orakelzeit germanischer Herkunft). In ihr konnten z.B. heiratslustige Mädchen manches erfahren, was sie die ganze Zeit bewegt und bedrückt hatte. So sollten vor allem Antworten auf die Fragen: „Weā is ā – woos is ā – wåu is ā" beim Bleigießen gefunden werden. Dazu setzten sich die Neugierigen um ein Schaff mit Wasser und hielten Gießlöffel mit Bleistücken über ein Feuer. Aus der Gestalt jedes im Wasser erstarrten Gußstückes glaubten sie die Zukunft ablesen zu können. So ließ eine Kranzform auf baldige Heirat schließen und mit einem reichen Mann rechnen. Umfangreiche Bleibrocken verhießen den Männern ein dickes Weib. Die Mädchen hofften auch beim „Tipplhiā(b)m" und „Schouchschmeißn" etwas über ihre Zukunft zu erfahren.
Im Spätherbst und zur Winterszeit, wenn die Dämmerung schon früh hereinbrach, hieß es nach alter Gewohnheit oft: „Gemmā ā wing zān Hutschn." Nachbarn und gute Bekannte setzten sich gemütlich in der warmen Wohnküche (Hutschāstu(b)m) zusammen und „dischkrierten". Einer besonderen Einladung bedurfte es in der Regel nicht. Das „Löichtzündn" – dies galt besonders fürs „Elektrische" – hinauszuzögern, um Petroleum oder Strom zu sparen, fand überall Verständnis. Ein Sparlicht, eine Kerze, die den Raum dürftig erhellte, genügte. Später holten die Frauen den Strickstrumpf hervor, flickten Triangel in Bubenhosen, stopften Socken oder häkelten; die Männer rauchten Pfeifchen, spielten Karten oder vertieften sich in das „königliche Spiel", während die Kinder in einer Ecke beim „Mensch-ärgere-dich-nicht", „Domino", „Schwarzen Peter" oder „Ochs-leg-dich" sich manchmal auch in die Haare gerieten. Mit Gesang, etwas Musizieren, Vorlesen und Erzählen lustiger, aber auch unheimlicher Geschichten verging die Zeit. Die Gastgeberin reichte Kaffee, Milch, Marmeladebrote oder an besonderen Tagen auch Kuchen.
Gern gingen die Leute zum Hutschen auch ins Gasthaus „Zum Egerländer", zur „Dietrichā".
Advents- und Weihnachtszeit.
Am St. Barbaratag (4.12.) brach man von einem Kirsch- oder anderen Obstbaum die „Barbarazweige" und stellte sie in Kannen oder Vasen, damit sie dann zu Weihnachten blühten. Verliebte Mädchen sollten dies heimlich tun, um die Zauberkraft der Blüten zu erproben. Öffneten sich die Knospen, so galt das als Zeichen, daß ihnen das Herz ihres Liebsten entgegenschlug.
Mit großer Aufregung und in banger Erwartung sahen die Kinder dem Vorabend des Nikolaustages (6.12.) entgegen. Ein Bekannter oder Verwandter, der das Benehmen der Kinder das Jahr über gut kannte, läutete mit einer Glocke und trat, als Nikolaus verkleidet, in die Stube. Manchmal brachte er den Krampus mit, einen aus dem Dämonenglauben stammenden bösen Geist, den wir „Zembā" oder „Zembārā" nannten. Dieser schnaubte,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.