Sběr šípků a trnek, hoblování bílého zelí a zakládání pořádné zásoby palivového dřeva na dlouhou zimu patřily stejně k sezónním a zvykovým činnostem jako „Eädepplgroom" (kopání brambor), zavěšování dvojitých oken a utěsňování mezer ozdobně zabalenými polštáři mechu.

Po sklizni brambor a řepy (řepy „Duäschn" = krmná řepa, žertem zvaná „ananas chudých") a po osetí polí na příští rok mnozí lidé uzavírali sňatek. Nejen na venkově byl obvyklý rozbíjecí večer (Polterabend). Střepy porcelánu, vysypané před vchodové dveře, měly nevěstě přinést štěstí. Při selských svatbách se ještě někdy používal komorní vůz, naložený nábytkem a domácími potřebami nevěsty, které přinášela do manželství. Veselé, často trochu podnapilé kamarádky jí pomáhaly při práci a jely na voze s sebou. Cestou k oddavkám se prováděl „vüägschpånnt" – tedy přátelé zabránili svatebnímu páru v kočáře („Scheesn") pokračovat v jízdě předsazeným provazem nebo bílou stuhou. Teprve výkupné nebo kolo kořalky uvolnily cestu.

Svátkem Všech svatých a Dušičkami začínala tichá doba roku. Ženy pokrývaly hroby smrkovým chvojím a mechem, zdobily je uměleckými vazbami ze sušených, i barvených rostlin, smrkových a borových šišek (Koustln), stavěly kytice astrů a květináče (chryzantémy) a zapalovaly svíčky nebo lucerny. Zatímco příbuzní v modlitbě vzpomínali na své zesnulé, záře mnoha blikajících hrobových světel halila hřbitov do mírného světla.

Povětrnostní pravidlo upozorňovalo na blížící se zimu: „Ållåhaaling, kinnt då Schnäi gahling, Ålläsäln kinnt ä in Wälln." (O Všech svatých přijde sníh náhle, o Dušičkách přijde ve vlnách.)

Dne 11. listopadu den sv. Martina i u nás připomínal ctnost milosrdného jednání. Až do první světové války mělo posvícení na Martina a pojídání „martinské husy" ještě jistý význam. Pořekadlo „Martini sågt då Schnäi: Dåu bin i" (O Martinu praví sníh: Tady jsem) předpovídalo dlouhou a studenou zimu.

Chmurné podzimní dny připomínají pomíjivost všeho pozemského. Když se z kostelní věže rozezněl „umíráček" a při dozvonění ještě jednou zazněl, každý věděl, že zemřel muž – bez tohoto dozvonění pak žena. Zpráva, kdo zesnul, se šířila bleskurychle. Podle lidového zvyku byl zesnulý vystaven ve svém domě v místnostech, v nichž žil. U máry hořela červená olejová lampička a dvě posvěcené svíce. Bylo věcí cti, že sousedé drželi u zesnulého noční stráž. Podávání svěcené vody a znamení kříže truchlících nad zemřelým bylo zvykem. Kněz odříkával v místnosti modlitby za umírající, venku začínal kostelní sbor „vyzpívávat". Zemřel-li mladý člověk, panoval zvyk, že před smutečním průvodem šla dívky oblečené v bílém a černém a jedno dítě neslo napřed bílý polštář s kyticí.

Při jednoduchém pohřbu hrálo cestou na hřbitov jen několik málo muzikantů. Měl-li ale kněz na sobě „Vespermantel" (kněžský plášť), jednalo se už o „větší pohřeb" se smutečním pochodem. U bohatých zesnulých doprovázeli mrtvého na poslední cestě rovnou tři kněží. Zesnulé členy spolků ctil pěvecký spolek smutečním sborem, u bývalého válečného veterána zaduněly nad otevřeným hrobem tři výstřely z moždířů.

Věnce z voskových květin se používaly opakovaně. Zvláštní pohřební hostina se u nás nekonala, jen přespolní truchlící hosté se mohli posílit kávou a houskami na cestu domů.