Na předposlední listopadový den, předvečer svátku sv. Ondřeje, připadal pověstný „Anāresná(b)md" (ondřejský večer), o němž se každoročně zvláště mládež snažila poněkud narušit zavedený řád a ve tmě prováděla různou taškařici, sahající od neškodného žertu až po klukovské kousky a nevalné žertíky: klíčové dírky se ucpávaly, kliky mazaly hořčicí nebo krémem na boty, dveře se vysazovaly z pantů nebo zatarasovaly veteší, cedule se přehazovaly, těžké předměty jako zahradní vrátka a špalky na sekání se odnášely daleko a schovávaly, samostatně stojící domky (se srdcem ve dveřích!) se převracely, komíny se zakrývaly skleněnými tabulkami a leccos jiného. Stopa z pilin mezi dveřmi dvou domů prozrazovala tajný poměr. Vtipálci se pak potají radovali z každého povedeného žertu, který svým sousedům provedli; kolemjdoucí se smáli a postiženým nezbývalo, ať se sebevíc zlobili, než dělat dobrou minu.

Po ondřejském večeru následovala „Lāusnacht" (losovací noc, původně germánská věštecká doba). V ní se mohla např. děvčata k vdávání dozvědět mnohé, co je celou tu dobu zaměstnávalo a trápilo. Tak se mělo lít olovo, aby se našly odpovědi na otázky: „Kdo je on – co je on – kde je on". K tomu se zvědavci sesedali kolem necek s vodou a drželi lžíce s kousky olova nad ohněm. Z podoby každého ve vodě ztuhlého kousku olova se prý dala vyčíst budoucnost. Tak tvar věnce věštil brzkou svatbu a bohatého muže. Objemné kusy olova slibovaly mužům tlustou ženu. Dívky doufaly, že se o své budoucnosti dozví i při „Tipplhiā(b)m" a „Schouchschmeißn".

Na sklonku podzimu a v zimním čase, kdy se stmívalo časně, se podle staré zvyklosti často říkávalo: „Gemmā ā wing zān Hutschn." Sousedé a dobří známí se pohodlně scházeli v teplé obytné kuchyni (Hutschāstu(b)m) a „dischkrierali" (klábosili). Zvláštního pozvání zpravidla nebylo třeba. Oddalování „zapalování světla" – to platilo zvláště pro „elektriku" – kvůli úspoře petroleje nebo proudu se všude chápalo. Postačilo úsporné světlo, svíčka, jež místnost jen chudě osvětlovala. Později ženy vytáhly pletací punčochu, spravovaly díry na kolenou chlapeckých kalhot, štopovaly ponožky nebo háčkovaly; muži kouřili dýmčičku, hráli karty nebo se ponořili do „královské hry" (šachu), zatímco děti se v koutě u „Člověče, nezlob se", domina, „černého Petra" nebo „vola, lehni si" občas i popraly. Se zpěvem, trochou muzicírování, předčítání a vyprávění veselých, ale i strašidelných příběhů čas ubíhal. Hospodyně podávala kávu, mléko, chleba s marmeládou, a o zvláštních dnech i koláč.

Rádi lidé chodili „hutschovat" i do hostince „U Chebana" (Zum Egerländer), k „Dietrichā".

Adventní a vánoční doba.

Na svatou Barboru (4. 12.) se lámaly z třešně nebo jiného ovocného stromu „barborky" a stavěly se do konvic nebo váz, aby o Vánocích rozkvetly. Zamilovaná děvčata to prý měla dělat tajně, aby vyzkoušela kouzelnou moc květů. Otevřely-li se pupeny, platilo to za znamení, že jim vstříc bije srdce jejich milého.

S velkým vzrušením a v bázlivém očekávání sledovaly děti předvečer svátku sv. Mikuláše (6. 12.). Nějaký známý nebo příbuzný, který dobře znal chování dětí během roku, zazvonil zvonkem a přestrojen za Mikuláše vstoupil do světnice. Někdy s sebou přivedl Krampuse, zlého ducha pocházejícího z démonické víry, kterému jsme říkali „Zembā" nebo „Zembārā". Ten funěl,

věta pokračuje na dalším listu ⟶