Tři ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác a zvláště pak Žofie „ledová" ukazovali i u nás svou vrtkavou povahu.

Ve třech dnech v týdnu kolem Nanebevstoupení Páně táhly prosebné procesí s křížem a korouhvemi domácími lučinami, aby vyprosily nebeské požehnání pro úrodu polních plodin. Jednou se šlo ven ke Gfellerskému a Töppeleserskému kříži, jindy zbožná obec stála před Rabensgrünským křížem, zatímco třetí procesí vedlo věřící ke dvěma kaplím na cestě k Floriánovi.

Roční koloběh nacházel svůj druhý vrchol s

Letnicemi (svatodušními svátky), dalším velkým svátkem církve.

Boží dům dostal zvláštní výzdobu ze svěže zeleného březového listí. I v mnoha domech obyvatelé stavěli ratolesti, „aby mohl vstoupit Duch svatý". Na jeho počest kněží slavili v obou kostelích slavnostní bohoslužby. Za pěkného počasí obyvatelstvo využívalo odpoledne k rozsáhlým rodinným výletům do okolí. Kdo v neděli vylezl z peřin poslední, platil za „svatodušního lenocha".

Rádi táhli poutníci jednotlivě nebo ve skupinách do Chlumu Svaté Maří (Maria Kulm).

Svátek Božího Těla byl vždy slavnostním dnem vyznání víry mimo kostel. Nižší třídy obecných škol se před průvodem shromažďovaly pod dohledem svých učitelů na dolním kostelním stupni. Vedly procesí po cestě posypané trávou a sypaly květiny. Dívky nosily na hlavě nebo přes paži věnečky z „Kåtzäpfäitschlän" (kociánku, vřesovištní kytičky) a všichni měli s sebou košíčky s květinami a kytičky. Pro dospělé slavnostní průvod začínal u kostela sv. Jiří. V zářivém rouchu kráčel děkan Bühl, doprovázen kaplanem a katechetou Schmittem, pod „nebesy" neseným čtyřmi hasiči, k náměstí. Tam byly – podle čtyř evangelií – zřízeny čtyři oltáře ozdobené květinami, svícemi a březovými ratolestmi (zvanými také „máje"), u nichž duchovní konali žehnací pobožnost. Na konci procesí se všichni tlačili k oltářům, aby si domů odnesli březové ratolesti. Ratolesti, kolem nichž byla nesena Nejsvětější svátost, měly chránit před bouří. Na několik večerů se pak v kostele konala krátká bohoslužba, nazývaná „svatodušní požehnání" (fronleichnamský).

Již v předkřesťanské době lidé zapalovali na počátku léta slunovratové ohně. Aby se zvyk zbavil pohanského charakteru, přeložili jej na svátek sv. Jana (24. 6.). Mládež pilně snášela na návrší otepi chrastí a polena dřeva. Dlouhá léta sloužil jako místo ohně pruh louky u „Gråußn Teich" (Velkého rybníka) na cestě do Leßnitzu nebo „Hånnähåln". Se setměním účastníci zapálili hranici, chytili se za ruce a tančili kolem šlehajících plamenů, jež bylo vidět široko daleko po kraji. Slavnost provázely známé lidové písně, jako „Kein schöner Land in dieser Zeit ..." nebo „Wenn alle untreu werden ..." a jiné. Mladí lidé jako zkoušku odvahy skákali přes žhavé uhlíky; společný skok páru ruku v ruce prý sliboval bližší svazek.

Češi vykládali starý zvyk svatojánského ohně, kterému se nářečně říkalo „Khonäsfeiä", jako politickou akci a ve třicátých letech ho zakázali.

Bylo-li počasí příznivé, začínala „Haamohd" (senoseč) a všichni museli přiložit ruku k dílu, aby se seno včas dostalo pod střechu.

Pršelo-li o svátku Sedmi spáčů (27. 6.), povětrnostní pravidlo předpovídalo sedm týdnů deště. Podobně to platilo i o svátku Sedmi bratří (10. 7.). Předpověď, že den sv. Petra a Pavla (29. 6.) přináší silné bouřky, se často potvrzovala.