⟵ věta pokračuje z předchozího listu

ke slavnostní bohoslužbě. Velkou radost dětem přinášelo obdarování čokoládovými velikonočními zajíčky a pestrými vejci. S velkou horlivostí zkoušely své štěstí při házení, koulení a „ťukání" vajíček.

O velikonočních svátcích podnikaly mnohé rodiny procházky a menší výlety, např. ke Schneiderwirtovi do Wiesentalu nebo ke starému Scheitlerovi do Třídomí (Dreihäuser).

Velikonoční doba, brána k jaru, otevírala nám dětem i další možnosti hry venku. Sotva roztál poslední sníh v koutech a v místech se sklonem a dlážděním, např. před „Broutbänk", začali chlapci s „Kuglsook" (pytlíkem na kuličky) kolem krku hrát „Uāradln", oblíbenou hru té roční doby s pestrými skleněnými a hliněnými kuličkami, při níž bývalo – k velké nelibosti sousedů – hodně hlučno a živo. Vysoce v kurzu byla i další hra na kuličky, „Tschegä(r)n". Dívky zkoušely svou zručnost v házení míčem, např. o zeď, nebo skákáním přes políčka nakreslená na zemi, s cílem sebrat hozený střep skla nebo porcelánu (skákání přes střepy). Oblíbené byly i jiné hry, jako pohánění dřevěných nebo kovových obručí, krátce zvané „Rafln", pouštění bublin, vybíjená, „Tschoitschgä(r)n" (hra se zašpičatělými hůlkami) a další.

Bylo naprosto obvyklé i poslední den čtvrtého měsíce ještě jednou někoho s mnoha žertíky „poslat do dubna" (aprílově napálit). V následující noci před sv. Filipem a Jakubem, „valpuržinou noc", podle pohanské lidové víry lítaly čarodějnice na svá tančírny. Přitom mohly způsobit velké neštěstí lidem, zvířatům a polím. Na obranu chlapci mlaskali biči, jejichž dlouhé provazy dobře namastili, a bušili i do vrat stodol, aby zapudili zlé duchy. Sedláci kladli před dveře chlévů drny (velké kusy trávníku) nebo stavěli hnojné vidle „na kříž", aby se čarodějnice nedostaly k dobytku.

S měsícem květnem začínaly čtyři měsíce bez „r" v názvu, kdy prý sedání na zem a chození naboso neškodilo a nedostavil se ani „Schtrauchn" (rýma). Vlastně to platilo už od svatého Jiří (23. 4.), jak praví staré selské pořekadlo.

K prvním poslům jara patřila na našich slunných lučinách „Grießblümchen", druh kokošky pastuší tobolky.

Církevně je měsíc květen zasvěcen Matce Boží. Při slavnostních, hojně navštěvovaných májových pobožnostech v kostele sv. Jiří zpívaly zvláště děti svým jasným hlasem s radostí známé mariánské písně. Druhou neděli se u nás vyjadřoval dík matkám slovem i písní. Ve středu zvykosloví stál máj (májka). Dříve ho „cechovní chlapci" vyhledali v lese, ozdobili jeho vrchol vlajícími stuhami a postavili na návsi. Následující neděli kolem něj podle tradice tančili. K večeru vstoupila královna máje pod vedením prvního „Platzknechta" do kruhu obklopeného lidmi. Nyní se dřevorubci s legračními gesty – naoko nešikovně – pustili do práce. Poté, co byl strom znovu poražen, se dražil.

Zvyk máje na venkově zůstal vždy zachován. Obyvatelé města ho znovu oživili až po první světové válce. Jako místo konání zvolili všeobecně oblíbenou hospodu Wiesental. „Zatančení" máje třemi páry – chlapci a „Plātzmadlā" – platilo za velkou čest. K dřevorubecké hře patřili čtyři účinkující: hajný, dva dřevorubci a muž přestrojený za „Essntroochäwei". Ti zdlouhavým a rozesmávajícím způsobem stále oddalovali skácení stromu. Poté následoval v hospodě všeobecný májový tanec.