Tři ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác a zvláště pak Žofie „ledová" ukazovali i u nás svou vrtkavou povahu.
Ve třech dnech v týdnu kolem Nanebevstoupení Páně táhly prosebné procesí s křížem a korouhvemi domácími lučinami, aby vyprosily nebeské požehnání pro úrodu polních plodin. Jednou se šlo ven ke Gfellerskému a Töppeleserskému kříži, jindy zbožná obec stála před Rabensgrünským křížem, zatímco třetí procesí vedlo věřící ke dvěma kaplím na cestě k Floriánovi.
Roční koloběh nacházel svůj druhý vrchol s
Letnicemi (svatodušními svátky), dalším velkým svátkem církve.
Boží dům dostal zvláštní výzdobu ze svěže zeleného březového listí. I v mnoha domech obyvatelé stavěli ratolesti, „aby mohl vstoupit Duch svatý". Na jeho počest kněží slavili v obou kostelích slavnostní bohoslužby. Za pěkného počasí obyvatelstvo využívalo odpoledne k rozsáhlým rodinným výletům do okolí. Kdo v neděli vylezl z peřin poslední, platil za „svatodušního lenocha".
Rádi táhli poutníci jednotlivě nebo ve skupinách do Chlumu Svaté Maří (Maria Kulm).
Svátek Božího Těla byl vždy slavnostním dnem vyznání víry mimo kostel. Nižší třídy obecných škol se před průvodem shromažďovaly pod dohledem svých učitelů na dolním kostelním stupni. Vedly procesí po cestě posypané trávou a sypaly květiny. Dívky nosily na hlavě nebo přes paži věnečky z „Kåtzäpfäitschlän" (kociánku, vřesovištní kytičky) a všichni měli s sebou košíčky s květinami a kytičky. Pro dospělé slavnostní průvod začínal u kostela sv. Jiří. V zářivém rouchu kráčel děkan Bühl, doprovázen kaplanem a katechetou Schmittem, pod „nebesy" neseným čtyřmi hasiči, k náměstí. Tam byly – podle čtyř evangelií – zřízeny čtyři oltáře ozdobené květinami, svícemi a březovými ratolestmi (zvanými také „máje"), u nichž duchovní konali žehnací pobožnost. Na konci procesí se všichni tlačili k oltářům, aby si domů odnesli březové ratolesti. Ratolesti, kolem nichž byla nesena Nejsvětější svátost, měly chránit před bouří. Na několik večerů se pak v kostele konala krátká bohoslužba, nazývaná „svatodušní požehnání" (fronleichnamský).
Již v předkřesťanské době lidé zapalovali na počátku léta slunovratové ohně. Aby se zvyk zbavil pohanského charakteru, přeložili jej na svátek sv. Jana (24. 6.). Mládež pilně snášela na návrší otepi chrastí a polena dřeva. Dlouhá léta sloužil jako místo ohně pruh louky u „Gråußn Teich" (Velkého rybníka) na cestě do Leßnitzu nebo „Hånnähåln". Se setměním účastníci zapálili hranici, chytili se za ruce a tančili kolem šlehajících plamenů, jež bylo vidět široko daleko po kraji. Slavnost provázely známé lidové písně, jako „Kein schöner Land in dieser Zeit ..." nebo „Wenn alle untreu werden ..." a jiné. Mladí lidé jako zkoušku odvahy skákali přes žhavé uhlíky; společný skok páru ruku v ruce prý sliboval bližší svazek.
Češi vykládali starý zvyk svatojánského ohně, kterému se nářečně říkalo „Khonäsfeiä", jako politickou akci a ve třicátých letech ho zakázali.
Bylo-li počasí příznivé, začínala „Haamohd" (senoseč) a všichni museli přiložit ruku k dílu, aby se seno včas dostalo pod střechu.
Pršelo-li o svátku Sedmi spáčů (27. 6.), povětrnostní pravidlo předpovídalo sedm týdnů deště. Podobně to platilo i o svátku Sedmi bratří (10. 7.). Předpověď, že den sv. Petra a Pavla (29. 6.) přináší silné bouřky, se často potvrzovala.
Die drei Eisheiligen Pankraz, Servaz und Bonifaz und erst recht die kalte Sophie zeigten auch bei uns ihre wetterwendischen Mucken.
An drei Tagen in der Woche um Christi Himmelfahrt zogen Bittprozessionen mit Kreuz und Fahnen durch die heimischen Fluren, um den Segen des Himmels für das Gedeihen der Feldfrüchte zu erflehen. Einmal ging es hinaus zum Gfeller und Töppeleser Kreuz, das andere Mal stand die betende Gemeinde vor dem Rabensgrüner Kreuz, während die dritte Prozession die Gläubigen zu den beiden Kapellen am Weg zum Florian führte.
Der Jahreskreislauf fand mit
Pfingsten, einem weiteren Hochfest der Kirche, seinen zweiten Höhepunkt.
Das Gotteshaus erhielt mit hellem Birkengrün einen besonderen Schmuck. Auch in vielen Häusern stellten die Bewohner Zweige auf, „damit der Heilige Geist einkehren könne". Ihm zu Ehren zelebrierten die Priester in beiden Kirchen feierliche Hochämter. Bei guter Witterung nutzte die Bevölkerung den Nachmittag zu ausgedehnten Familienausflügen in die Umgebung. Wer am Sonntag als letzter aus den Federn kroch, galt als „Pfingstlümmel".
Gerne zogen Wallfahrer einzeln oder in Gruppen nach Maria Kulm.
Das Fronleichnamsfest war stets ein feierlicher Bekenntnistag außerhalb der Kirche. Die unteren Klassen der Volksschulen versammelten sich vor dem Umzug unter Aufsicht ihrer Lehrkräfte auf der unteren Kirchstaffel. Sie führten die Prozession auf dem mit Gras belegten Weg an und streuten Blumen. Die Mädchen trugen Kränzchen aus „Kåtzäpfäitschlän" (Katzenpfötchen, eine Heideblume) auf dem Kopf oder über dem Arm, und alle hatten Blumenkörbchen und Sträußchen bei sich. Für die Erwachsenen begann der feierliche Umgang bei der St. Georgskirche. Im strahlenden Ornat schritt Dechant Bühl, begleitet vom Kaplan und Katechet Schmitt, unter dem von vier Feuerwehrmännern getragenen „Himmel" zum Marktplatz. Dort waren – den vier Evangelien entsprechend – vier mit Blumen, Kerzen und Birken (auch „Maien" genannt) geschmückte Altäre errichtet, an denen die Geistlichen eine Segensandacht hielten. Am Ende der Prozession drängte alles an die Altäre, um Birkenzweige mit nach Hause zu nehmen. Die Reiser, an denen das Allerheiligste vorbeigetragen wurde, sollten vor Unwetter schützen. An mehreren Abenden fand in der Kirche ein kurzer Gottesdienst statt, den man „Fronleichnamssegen" nannte.
Schon in vorchristlicher Zeit brannten die Menschen zum Sommerbeginn Sonnwendfeuer ab. Um dem Brauch den heidnischen Charakter zu nehmen, verlegte man das Ereignis auf den Johannitag (24.6.). Die Jugend trug eifrig Reisigbüschel und Holzscheite auf einem Hügel zusammen. Viele Jahre diente ein Wiesenstreifen beim „Gråußn Teich" auf dem Wege nach Leßnitz oder die „Hånnähåln" als Feuerplatz. Bei Einbruch der Nacht entzündeten die Teilnehmer den Holzstapel, faßten sich an den Händen und tanzten um die auflodernden Flammen, die weithin über das Land leuchteten. Bekannte Volkslieder, wie „Kein schöner Land in dieser Zeit ..." oder „Wenn alle untreu werden ..." und andere, umrahmten die Feier. Junge Leute sprangen als Mutprobe über die Glut; der gemeinsame Sprung eines Paares Hand in Hand ließ eine engere Verbindung erwarten.
Die Tschechen deuteten den alten Brauch des Johannisfeuers, das mundartlich „Khonäsfeiä" hieß, als politische Aktion und verboten ihn in den dreißiger Jahren.
War das Wetter günstig, begann die „Haamohd", und alle mußten mit Hand anlegen, um die Heuernte unter Dach und Fach zu bringen.
Gab es am Sieben-Schläfer-Tag (27.6.) Regen, so kündigte die Wetterregel sieben Wochen Niederschläge an. Ähnliches galt auch für den Sieben-Brüder-Tag (10.7.). Die Vorhersage, daß der Tag St. Peter und Paul (29.6.) schwere Gewitter bringe, erwies sich häufig als zutreffend.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.