Ve svatém týdnu měly hospodyně plné ruce práce s velkým velikonočním úklidem, při němž se většinou snímala i dvojitá okna. Bylo zvykem přidělovat vejce nesená na Zelený čtvrtek mužům. Chlapci si časně ráno umývali obličej v čisté vodě potoka, aby si zachovali zdravé oči. Na Zelený čtvrtek zvony zmlkly, „odletěly do Říma". Umlkly i varhany a oltáře pozbyly ozdob. Nyní chlapci s hrkačkami přebírali svůj vytoužený úkol a třikrát denně nahrazovali klekání. Ráno, v poledne a večer táhli v řadě uličkami s rachotícími bednami, hrkačkami a klapačkami a scházeli se ve městě na náměstí u sv. Floriána, na vsi u vesnického kříže k modlitbě. Běda tomu, kdo při hrkání nedokázal udržet správný takt!

V těchto dnech se blížící se Velikonoce daly poznat i na hlasitém střílení. Nyní přišly ke slovu klíčovky a karbidové bouchačky a na krátkou dobu vytlačily obvyklou výzbroj s „Zwiesel" (gumovou prakem) nebo „Schindelflint" (kuší). Jako klíčovka sloužil pokud možno velký dutý klíč, který se plnil (nabíjel) hlavičkami zápalek. Poté se zasunul železný kolík nebo uříznutý tlustý hřebík a celá věc se přivázala ke šňůře. Ranou o kámen „kanonýr" spustil explozi. Karbidová bouchačka musela mít víčko, které šlo dobře zavřít. Do dna se prorazil malý zapalovací otvor. Nabíjelo se kouskem karbidu velikosti lískového oříšku, který po navlhčení slinou nebo trochou vody uvolňoval acetylenový plyn. Po uzavření bouchačky a přidržení zapalovacího otvoru vyvolal po krátké reakční době plamen zápalky explozi. S hlasitým třeskem odletělo víko.

O velikonočním týdnu pekly matky do zlatohněda „Åustålawålå" (velikonoční bochánky), na jejichž rozkrojení jsme my děti už dychtivě čekaly, protože krajíce namazané máslem a medem chutnaly nesrovnatelně dobře. Místo jehňat musela nejedna kůzlata obětovat život pro křehkou velikonoční pečeni.

Na Velký pátek, přísný postní den, navštěvovali věřící Boží hrob v předsíni vchodu do kostela sv. Jiří a pobožnost křížové cesty. Na Bílou sobotu ráno po posledním rachocení vedoucí chlapci s hrkačkami vybírali vejce a peníze a rozdělovali je – většinou poctivě, ne jako „Kulmå Raiwå" (Chlumští lupiči) – mezi své „podřízené". Při „sklízení" (sběru) v cizích revírech se chlapci mezi sebou často pořádně poprali.

Bílá sobota uváděla Velikonoce. „Zvony se vrátily z Říma posvěcené," říkalo se, a varhany opět zazněly. Při zvonění chlapci a děvčata na některých místech běhali do zahrad a třásli stromy, aby přinesly dobrou úrodu. Z potoka se nabírala voda, aby se jí lidé při zvonění umyli. To mělo chránit před nemocemi, udržet pleť hladkou a mladou a oči zdravé. K večeru se do oken stavěly svíce, spolky a školní mládež se scházely v kostele. Po vytouženém „Kristus vstal z mrtvých" zazněly všechny zvony. Tři salvy z pušek Střeleckého spolku, údery tympánů, bubnování a ruční zvonění ministrantů zaznělo a hlasité pouštění moždířů uvádělo do slavnostního procesí kolem kostela. Všichni lidé si navzájem přáli požehnané Velikonoce.

O velikonoční neděli budily obyvatelstvo tři výstřely z moždířů. Z kostelní věže zaznívala chorál. Sedláci šli již časně ráno na pole a zasazovali do tří rohů každého pole ratolesti posvěcené o Květné neděli. Měly odvrátit neštěstí a přinést dobrou úrodu. Čtvrtý roh přitom zůstal volný, aby tudy, jak se věřilo, „mohl vyjít ďábel". Poté volal plný zvuk velikonočních zvonů

věta pokračuje na dalším listu ⟶