Ve svatém týdnu měly hospodyně plné ruce práce s velkým velikonočním úklidem, při němž se většinou snímala i dvojitá okna. Bylo zvykem přidělovat vejce nesená na Zelený čtvrtek mužům. Chlapci si časně ráno umývali obličej v čisté vodě potoka, aby si zachovali zdravé oči. Na Zelený čtvrtek zvony zmlkly, „odletěly do Říma". Umlkly i varhany a oltáře pozbyly ozdob. Nyní chlapci s hrkačkami přebírali svůj vytoužený úkol a třikrát denně nahrazovali klekání. Ráno, v poledne a večer táhli v řadě uličkami s rachotícími bednami, hrkačkami a klapačkami a scházeli se ve městě na náměstí u sv. Floriána, na vsi u vesnického kříže k modlitbě. Běda tomu, kdo při hrkání nedokázal udržet správný takt!
V těchto dnech se blížící se Velikonoce daly poznat i na hlasitém střílení. Nyní přišly ke slovu klíčovky a karbidové bouchačky a na krátkou dobu vytlačily obvyklou výzbroj s „Zwiesel" (gumovou prakem) nebo „Schindelflint" (kuší). Jako klíčovka sloužil pokud možno velký dutý klíč, který se plnil (nabíjel) hlavičkami zápalek. Poté se zasunul železný kolík nebo uříznutý tlustý hřebík a celá věc se přivázala ke šňůře. Ranou o kámen „kanonýr" spustil explozi. Karbidová bouchačka musela mít víčko, které šlo dobře zavřít. Do dna se prorazil malý zapalovací otvor. Nabíjelo se kouskem karbidu velikosti lískového oříšku, který po navlhčení slinou nebo trochou vody uvolňoval acetylenový plyn. Po uzavření bouchačky a přidržení zapalovacího otvoru vyvolal po krátké reakční době plamen zápalky explozi. S hlasitým třeskem odletělo víko.
O velikonočním týdnu pekly matky do zlatohněda „Åustålawålå" (velikonoční bochánky), na jejichž rozkrojení jsme my děti už dychtivě čekaly, protože krajíce namazané máslem a medem chutnaly nesrovnatelně dobře. Místo jehňat musela nejedna kůzlata obětovat život pro křehkou velikonoční pečeni.
Na Velký pátek, přísný postní den, navštěvovali věřící Boží hrob v předsíni vchodu do kostela sv. Jiří a pobožnost křížové cesty. Na Bílou sobotu ráno po posledním rachocení vedoucí chlapci s hrkačkami vybírali vejce a peníze a rozdělovali je – většinou poctivě, ne jako „Kulmå Raiwå" (Chlumští lupiči) – mezi své „podřízené". Při „sklízení" (sběru) v cizích revírech se chlapci mezi sebou často pořádně poprali.
Bílá sobota uváděla Velikonoce. „Zvony se vrátily z Říma posvěcené," říkalo se, a varhany opět zazněly. Při zvonění chlapci a děvčata na některých místech běhali do zahrad a třásli stromy, aby přinesly dobrou úrodu. Z potoka se nabírala voda, aby se jí lidé při zvonění umyli. To mělo chránit před nemocemi, udržet pleť hladkou a mladou a oči zdravé. K večeru se do oken stavěly svíce, spolky a školní mládež se scházely v kostele. Po vytouženém „Kristus vstal z mrtvých" zazněly všechny zvony. Tři salvy z pušek Střeleckého spolku, údery tympánů, bubnování a ruční zvonění ministrantů zaznělo a hlasité pouštění moždířů uvádělo do slavnostního procesí kolem kostela. Všichni lidé si navzájem přáli požehnané Velikonoce.
O velikonoční neděli budily obyvatelstvo tři výstřely z moždířů. Z kostelní věže zaznívala chorál. Sedláci šli již časně ráno na pole a zasazovali do tří rohů každého pole ratolesti posvěcené o Květné neděli. Měly odvrátit neštěstí a přinést dobrou úrodu. Čtvrtý roh přitom zůstal volný, aby tudy, jak se věřilo, „mohl vyjít ďábel". Poté volal plný zvuk velikonočních zvonů
In der Karwoche hatten die Hausfrauen alle Hände voll zu tun beim großen Osterputz, bei dem sie meist auch die Doppelfenster abnahmen. Es war Brauch, die am Gründonnerstag gelegten Hühnereier den Männern zuzuteilen. Die Buben wuschen am frühen Morgen ihr Gesicht in einem klaren Bach, um die Augen gesund zu erhalten. Am Gründonnerstag verstummten die Glocken, „sie flogen nach Rom". Auch die Orgel schwieg, und die Altäre verloren ihren Schmuck. Jetzt übernahmen die Ratschenbuben ihre langersehnte Aufgabe und ersetzten dreimal am Tag das Gebetläuten. Früh, mittags und abends zogen sie in Reih und Glied mit Rumpelkästen, Ratschen und Klappern durch die Gassen und sammelten sich in der Stadt am Marktplatz beim hl. Florian, auf dem Dorf beim Dorfkreuz zum Gebet. Wehe dem, der beim Ratschen nicht den richtigen Takt halten konnte!
In diesen Tagen war das nahende Osterfest auch an der lauten Knallerei zu erkennen. Nun kamen die Schlüssel- und Karbidbüchsen zum Einsatz und verdrängten für kurze Zeit die übliche Bewaffnung mit „Zwiesel" (Gummischleuder) oder „Schindelflint" (Armbrust). Als Schlüsselbüchse diente ein möglichst großer Hohlschlüssel, den man mit Streichholzkappen füllte (lud). Ein Eisenbolzen oder abgesägter, dicker Nagel wurde nachgesteckt und das Ganze an eine Schnur gebunden. Mit einem Hieb auf einen Stein löste der „Kanonier" die Explosion aus. Die Karbidbüchse mußte mit einem Deckel gut verschließbar sein. In den Boden schlug man ein kleines Zündloch. Geladen wurde mit einem haselnußgroßen Stück Karbid, das, mit Speichel angefeuchtet oder mit etwas Wasser benäßt, Azetylengas freisetzte. Nach Verschließen der Büchse und Zuhalten des Zündloches löste nach einer kurzen Reaktionszeit eine Streichholzflamme die Explosion aus. Mit lautem Knall flog der Deckel davon.
In der Osterwoche backten die Mütter goldbraune „Åustålawålå" (Osterlaibchen), auf deren Anschneiden wir Kinder schon sehnsüchtig warteten, weil die Scheiben, mit Butter und Honig bestrichen, unvergleichlich gut schmeckten. Anstelle von Lämmern mußten manche Zicklein ihr Leben für einen zarten Osterbraten lassen.
Am Karfreitag, einem strengen Fasttag, besuchten die Gläubigen das Heilige Grab im Vorbau des Eingangs zur St. Georgskirche und die Kreuzwegandacht. Am Karsamstag früh nach dem letzten Rumpeleinsatz sammelten die Anführer der Ratschenbuben Eier und Geldstücke ein und verteilten sie – meist ehrlich und nicht wie die „Kulmå Raiwå" – an ihre „Untergebenen". Beim „Abgrasen" in fremden Revieren gerieten die Buben oft hart aneinander.
Der Karsamstag leitete das Osterfest ein. „Die Glocken waren gesegnet aus Rom zurückgekehrt", hieß es, und die Orgel erklang wieder. Beim Glockengeläut liefen mancherorts Buben und Mädchen in die Gärten und schüttelten die Bäume, damit sie gute Ernte brächten. Aus dem Bach holte man Wasser, um sich während des Läutens zu waschen. Das sollte vor Krankheiten schützen, die Haut glatt und jung und die Augen gesund erhalten. Gegen Abend wurden Kerzen in die Fenster gestellt, Vereine und Schuljugend versammelten sich in der Kirche. Nach dem ersehnten „Christ ist erstanden" erklangen alle Glocken. Drei Gewehrsalven des Schützenvereins, Paukenschläge, Trommelwirbel und das Handgeläute der Ministranten ertönten, und lautes Böllerknallen leitete zur feierlichen Prozession um die Kirche über. Alle Leute wünschten einander gesegnete Ostern.
Am Ostersonntag weckten drei Böllerschüsse die Bevölkerung. Vom Kirchturm herab erscholl ein Choral. Die Bauern gingen schon früh am Morgen auf die Felder und steckten die am Palmsonntag geweihten Zweige in drei Ecken jedes Feldes. Sie sollten Unheil abwenden und guten Erntesegen bringen. Die vierte Ecke blieb indessen frei, damit, wie man glaubte, hier „der Teufel herauskönne". Danach rief der volle Klang der Osterglocken
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.