Nejeden čeledín už netrpělivě čekal na tento den, kdy jako služebná osoba mohl změnit místo a hledat si lepší. V kostele kněz světil svíce, jejichž světlo mělo chránit před neštěstím. Doma je zapalovali vždy, když se blížila silná bouře, aby uchránili dům a dvůr před bleskem a krupobitím. Také při vážných nemocech stály hořící u lůžka nemocného a jako umíráčkové svíce svítily u lože umírajícího. Svěcení svící tak platí za symbol vítězství světla nad mocí temnoty.

Na pozorování a zkušenosti se zakládá řada selských a povětrnostních pravidel, vztahujících se k určitým dnům v únoru, např. Hromnicím, sv. Blažeji s jeho požehnáním (3. 2.), sv. Valentýnu (14. 2.) a Matěji (24. 2.). Z hojnosti pořekadel uveďme jen jedno:

Světlo přibývá – „na Tomáše krok kohouta, na Nový rok už celý krok, na Tři krále skok jelena, o Hromnicích už celou hodinu."

Nyní následoval

masopust, kterému se u nás říkalo „d'Foosnāt" (= fašank) nebo „die Fasching".

Zima byla dlouhá a zdálo se, že tma a chlad nechtějí ustoupit. Bylo tedy přirozené, že lidé chtěli svým chováním pomoci vyhnat temnotu a zlé duchy zimy. Mnozí se oblékali do odstrašujících převleků a tropili strašlivý hluk, aby konečně zapudili nekalé bytosti od prahu jara, od probouzejícího se života.

V této době bláznovství a rozpustilosti pořádaly místní spolky svoje plesy u „Ochsen", „Stotz" a „Sacher". V úterý, čtvrtek, sobotu a neděli hrály kapely k tanci. V nápaditých, většinou vlastnoručně ušitých kostýmech se bláznivý lid ukazoval v uličkách, zvláště od „bláznivého" čtvrtku až do masopustního úterý. Přitom veselé řádění v jednotlivých obcích nabývalo dosti rozdílných podob a někdy se maškarády účastnili téměř jen mužští obyvatelé. Bylo tak obvyklé, že o masopustní neděli od poledne pobíhal „bláznivý Hanzvarhoust" za dětmi a nechal je chytat párky na biči. Maskovaní zprvu na uličkách prováděli všelijaké žerty a taškařice a pak se stáhli do vyzdobeného tanečního sálu, aby holdovali „Kußwalzeru", „Polsterltanzu", „Korbpolce" a „Egerländer Trifouß". O masopustním pondělí táhli blázni znovu maskovaní, často po dvojicích, obcí, neboť se říkalo, že kdo v tento den chodí bez masky, nebude mít po celý rok štěstí.

V Horním Slavkově (Schlaggenwald), kde obyvatelé slavili fašank rovněž s velkou dávkou přirozeného veselí a zdravého humoru, existovala ještě jedna zvláštnost, totiž „Maschkārālaufen". Maskovaní – vždy s obličejovými maskami zvanými „Lārven" – táhli z hostince do hostince, zatančili si jedno nebo dvě kola a o půlnoci vyhledali svůj oblíbený podnik. Tam napětí stoupalo, když se masky sundávaly. Uvolňovalo se veselím, ale nechyběla ani nechtěná překvapení či žárlivosti. Nezřídka se mladí chlapci přestrojovali za staré ženy, aby se nepoznáni vmísili mezi tanečníky a přiblížili se k půvabnému ženskému pohlaví.

Každý rok o masopustním pondělí zajišťoval „Maschkārā-Zug" (průvod maškar) rozjařenou náladu; byl zároveň vrcholem bláznivého veselí. S vervou hrající pochodovou hudbou táhl průvod od nádraží městem. Za každého počasí stáli

věta pokračuje na dalším listu ⟶