- Dees wâr hâlt bei uns suã dã Brauch - (Tak už to u nás bylo zvykem)

Dobrý mrav, jak se v průběhu dějin vyvinul jako kulturní výdobytek a jak směřuje ke slušnosti, kázni a řádu, vyžaduje od každého jednotlivce počestné jednání a chování, zakotvené v normách, aby mohl obstát ve společnosti a aby bylo umožněno dobré soužití v obci.

I naši předkové žili podle vžitých, všeobecně uznávaných mravních zásad, které byly utvářeny především náboženskou výchovou a nařízeními vrchnosti. Přestupky soudy trestaly přísně podle práva a zákona, a u těžkých zločinů hrozil viníkovi dokonce trest smrti.

Vedle dodržování předpisů k udržení mezilidského řádu odedávna určovaly život lidí především zvyky a obyčeje. „Všechny národy bez výjimky jsou řízeny spíše mravy a obyčeji než zákony a příkazy. Čím více má národ živých mravů a obyčejů, tím méně potřebuje zákonů." (Ernst M. Arndt, 1769–1860).

Mnohé z těchto pevných zvyklostí pocházejí z dávné doby a nesou proto prvky pohanských představ a kultovních úkonů, které byly teprve postupně ovlivněny a nahrazeny křesťanským myšlením, nebo se s ním prolnuly. Tehdejší svět se totiž zdál plný zlých mocností, před nimiž se naši předkové snažili chránit sebe, své rodiny i dobytek, zatímco se u dobrých mocností snažili získat a udržet si ochranu a pomoc proti hrozícím nebezpečím. Živelným duchům přinášeli oběti, využívali léčivé účinky vody a bylin a nad nemocnými zvířaty pronášeli žehnací formule. Bez ohledu na tuto přírodní víru a pověrčivost naši předkové později přijali křesťanství, které je zbavilo strachu z nevyzpytatelných přírodních sil. Nyní hledali setkání s „nebeskými" a pomáhajícími patrony v kostelích a kapličkách a na jejich památku nebo z vděčnosti za poskytnutou pomoc jim stavěli sochy a boží muka. Není tedy náhodou, že zvyky zůstaly obzvlášť živé tam, kde je provázelo požehnání církve a její modlitby (žehnání úrody, prosebné procesí, poutě atd.).

Vedle nových věroučných pravidel ovlivňoval zvyky i způsob života přistěhovalých horníků a řemeslníků. Také těžká práce v hlubinách šachet a štol, spojená s nebezpečím pro život a zdraví, měla vliv na povahu a zvyklosti lidí.

Bylo by však namáhavé, a navíc zbytečné, přiřazovat či vykládat tyto úkony jako pohanské, křesťanské nebo světské. Raději si povězme, jak náš rodný kraj a jeho okolní vesnické obce slavily svá „svátky" v koloběhu roku.

Následující výklad se omezuje především na dobu mezi oběma světovými válkami.

Odedávna bylo lidem vlastní, že svůj život orientovali podle touhy po světle, teple a rození v přírodě.

Náš ohlédnutí tedy začínáme

Hromnicemi (2. února). Čtyřicet dní po narození Kristově tento církevní svátek definitivně uzavírá vánoční sváteční okruh a tvoří přechod k velikonočnímu období.