⟵ věta pokračuje z předchozího listu

příjemně vonící sladový zbytek.

Ječmen se odebíral od okolních sedláků a z Moravy, chmel ze žateckého pěstitelského kraje.

Vodu, jako důležitou surovinu pro var a stejně nepostradatelnou jako užitkovou vodu pro pivovar, dodával „Seifertsgrüner Bächlein" (potůček ze Seifertsgrünu), pramenící v horním Wiesentalu. Pod viaduktem se dal odebírat křišťálově čirý pramen a vést potrubím do pivovaru.

Práva k odběru vody se převáděla na každého nového majitele pivovaru.

V posledních letech druhé světové války, v očekávání znečištění tohoto vodního toku úpravou rud na Hubu, k němuž pak skutečně došlo, byly zachyceny prameny v oblasti před Rabensgrüner Höhe, vybudována podzemní sběrná nádrž a položeno nové vodovodní potrubí přes Wiesental.

Protože ještě neexistovaly chladicí stroje, sloužil k chlazení piva přírodní led. V mrazivých měsících lednu a únoru nastával čas dělání ledu. „Ledoví muži" (Eismánná), parta osmi až deseti statných mužů – dlouhou dobu s Willi Dennlem jako předákem –, se pouštěli do ledové plochy dvou dolních z pěti rybníků podél cesty do Leßnitz, zejména však Velkého rybníka. Nejprve vyřezávali velké kry, sekerami je rozsekávali na menší kusy, pak je s velkou zručností pomocí hákových bidel vylovovali z vody, po skluzu je nakládali na velké koňské sáně a odváželi do ledových sklepů u pivovaru a u „Staré školy" cestou ke Kaunitzi. Tato zimní událost vždy přilákala houf kluků. „Jízda" na takové plovoucí kře ledu byla obzvláštní zábavou a zároveň zimním zážitkem. Nejeden odvážný nebo neopatrný skok na kru skončil v ledové vodě.

Nashromážděné zásoby ledu vystačily na celý rok pro potřebu pivovaru a k zásobování hostinců, odběratelů piva, chladicím ledem.

Zděný ledový sklep u „Staré školy" nesl navrchu dřevem tesanou stodolu. Sloužila k odstavování vozů, saní a jiného nářadí a k ukládání krmiva pro pivovarské koně.

Dílna zřízená bezprostředně naproti pivovaru na hlavní silnici vyráběla nové sudy a opravovala staré.

Důkladné umytí dřevěných pivních sudů zevnitř i zvenčí po každém použití obstarávali pivovarští čeledíni. Vyschlé sudy musely být předtím „nahnány", tj. sudové obruče musely být znovu nabity na své pevné místo.

Pravidelné „smolení" (Pichen), jak se to nazývá pivovarskou řečí, potahovalo vnitřní plochy sudů tenkou vrstvou smoly. Ta utěsňovala, zbavovala choroboplodných zárodků a bránila přímému styku piva se dřevem sudu. Nejprve se stará smola roztavovala vháněním horkého vzduchu nebo ohně dovnitř sudu, pak se nová, tekutá smola vstřikovala stlačeným vzduchem a kýváním a válením se rozprostírala po vnitřních stěnách. Smola byla přírodní produkt, příjemně voněla a získávala se z černé borovice (pinus austriaca).

Tento postup, zvaný „Fasslpichn", prováděli „Fasslpichá" (smolaři sudů) na místě mezi levým břehem Flutbachu a Zehentplatzem. V malé budově byly umístěny kotle na dehet a smolařské náčiní.

Kluci ze sousedství nebo z cesty do školy se k tomuto smolení cítili jako magneticky přitahováni. Znamenalo to vyznamenání, směli-li malé sudy převalovat sem a tam po polních kolejnicích podobných úzkokolejce. Válení velkých sudů podél silnice si muži raději obstarávali sami.