Obecně

Hospodářský rozmach, který zažilo horní město Horní Slavkov (Schlaggenwald) v době vrcholného rozkvětu cínové těžby (první polovina 16. století), se projevil v blahobytu měšťanů i v zakládání četných živnostenských provozů.

Bohatství dřeva z Císařského lesa a vodní tok Flutbachu, posílený Ebmetským a Flossgrábenským náhonem, umožnily zřizování pil a koželužen na tříslo, z nichž některé fungovaly až do vysídlení v roce 1946.

„Vydělávání" upevňuje a zvyšuje přirozenou odolnost zvířecích kůží a působením tříslovin se z nich stává měkká, ohebná kůže.

Rozlišuje se:

Koželužství červené (na tříslo) při použití rostlinných tříslovin, chromové a bílé koželužství při použití zásaditých chromových solí, zámišové koželužství při použití rybího tuku a pryskyřičné koželužství při použití pryskyřice.

Červené a bílé koželužny

Koželužny na tříslo byly v naší domovině obzvlášť četné. Tak v Horním Slavkově existovalo až hluboko do 19. století několik koželužen, které ještě znali naši prarodiče, například červené koželužny Roßmeissl (Alter Markt/Staré náměstí), Schmieger (Obere Gasse/Horní ulička), Stengl (Sackgasse/Slepá ulička), Stengl/Pröckl (Hauptstraße/Hlavní třída), Stengl/Wohl (Leßnitzgasse), jakož i bílé koželužny Schenk (Unterer Graben/Dolní příkop) a Seidl (Leßnitzgasse).

Až do vysídlení ještě existovaly červená koželužna a koželuzna Roßmeissl (později kožedělná továrna) a bílá koželužna Ubl na Hauptstraße/Hlavní třídě.

Na onu dobu, kdy se provozovalo mnoho koželužen na tříslo, ještě upomínala chátrající budova třecí mlýnice (Lohmühle) u Stellerlwaldu.

Horní Slavkov nebyl městem obuvníků jako sousední Krásno (Schönfeld) a Theusing, ale postupující mechanizace zapříčinila, že cech obuvníků se všude zmenšoval a řemeslně provozované koželužny se stávaly nerentabilní.

Od koželužny na tříslo ke kožedělné továrně

Koželužna Roßmeissl v domě čp. 335 na Hauptstraße/Hlavní třídě patřila k nejstarším živnostenským provozům města a je doložena v městském archivu až do roku 1746; nikdy nepřešla do cizích rukou. Od dědečka Franze Roßmeissla přes otce až po syna, všichni stejného jména, lze přesně sledovat vývoj podniku.

Svědčí to nejen o podnikatelském duchu, ale i o odvaze a prozíravých znalostech Franze Roßmeissla – dědečka, otce a syna –, kteří z malého živnostenského provozu vytrvalostí a pílí vybudovali výkonný podnik, jenž vyrostl ve významný hospodářský faktor města.

Dědeček posledního majitele provozoval koželužnu ještě na počátku 19. století v rodovém domě čp. 335. Třecí mlýnice (Lohmühle) se nacházela v přístavku u Malzmühlendammu (Sladovnické hráze) vedle koželužny Schmieger a poháněla ji voda z Malzmühlendammu, napájená Seifertsgrünským potokem. Smlouva z 24. října 1810 upravovala využívání vody. V roce 1866 nechal dědeček na areálu továrny postavit první budovu s obloukovými okny pro novou třecí mlýnici. Vodní sílu k tomu získal odbočením Flutbachu, přičemž voda přitékala k provozu 150 m dlouhým náhonem. Ve staré třecí mlýnici u Malzmühlendammu byly zřízeny kvasné kádě a jámy.

věta pokračuje na dalším listu ⟶