⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Ke zvýšení výkonnosti rozšířil syn budovu třecí mlýnice přístavbou s plochými obloukovými okny.

Vnuk Franz Roßmeissl, poslední majitel firmy, absolvoval koželužnickou odbornou školu ve Freibergu (Sasko) a praktickou činností ve velkých podnicích v Německu si osvojil znalosti pro úspěšné vedení hospodářství. V roce 1903 přešel podnik dědictvím z otce na něj. Vedl podnik až do vysídlení v roce 1946. Díky svým odborným schopnostem a obchodní prozíravosti se mu podařilo modernizovat výrobu kůže a rozšířit okruh zákazníků.

Aby se dosáhlo plného využití vodní síly Flutbachu, byla třecí mlýnice dočasně umístěna na pozemku pily u železničního viaduktu na Schönfelder Straße. Toto řešení dlouhodobě neodpovídalo nárokům na výkonnost provozu, a tak došlo v roce 1909 k instalaci parního stroje na areálu továrny. Třecí mlýnice byla mezitím přeložena do Brücknerovy zahrady.

Parní síla vyráběla přes dynama elektrickou energii pro provoz a mohla navíc zásobovat proudem i městskou oblast a okolní vesnice, které tehdy ještě neměly elektrickou přípojku. Už v roce 1910 byla místní síť hotová. Váhavý přechod v domácnostech urychlila první světová válka, protože chyběl petrolej. O několik let později byla nyní vzniklá vyšší energetická potřeba kryta napojením na elektrárnu Unterreichenau. Zařízení, které s nemalými náklady zřídila kožedělná továrna, převzalo město, které však zamýšlené zlevnění elektřiny nedosáhlo. Franz Roßmeissl, který vytvořil předpoklady pro zavedení elektrického osvětlení, s tímto novým uspořádáním nemohl být spokojen.

Ve válečných letech 1914/18 byli odborní pracovníci povoláni k vojenské službě, práce tak připadla nevyškoleným pomocným silám. Po první světové válce bylo třeba udržet podnik konkurenceschopný a vyrábět moderní a líbivé druhy kůže. To si vyžádalo přístavby a rozšíření pro výrobu. V letech 1920 až 1922 vznikla velká dvoupatrová tovární budova. Nejnovější stroje pracovaly hospodárněji a výkonněji. Bohatý sortiment kůže v nejlepším provedení se setkal s velkým ohlasem, podnik prosperoval a v té době zaměstnával více než 50 osob. Čilý ruch tehdy naplňoval kožedělnou továrnu v srdci našeho rodného města. Kolem továrních budov nás obklopoval pronikavý pach koželužní kůry a kůže, který k nám doléhal z plných kvasných kádí a jam z nádvoří. O pár metrů výše stála na druhé straně Hauptstraße/Hlavní třídy velká skladová hala s kůrou z domácích lesů, jež dodávala tříslovinu potřebnou pro výrobu kůže. Také zvuk sirény z parní píšťaly továrny na začátek a konec práce – zvaný „Seffä" – patřil k životnímu obrazu města.

Světová hospodářská krize postihla velmi těžce i kožedělnou továrnu Roßmeissl. V důsledku zhroucení zpracovatelských podniků kůže a dalších zákazníků prudce klesl obrat a výroba téměř ustala. I po překonání krizových let zůstala výroba kůže možná jen v omezeném rozsahu.

Druhá světová válka zmařila hospodářský vzestup a v letech 1945/46 konfiskace a vysídlení předčasně ukončily i celoživotní dílo koželužny Roßmeissl.

Rodinný podnik patřil k důvěrně známému obrazu města a poskytoval mnoha obyvatelům práci a obživu.