Doba rudného dolování
První rudné dolování, rýžování cínu (cínové sejpy), založení obce, silniční spojení Horní Slavkov – Auerbach
V okolí Horního Slavkova (Schlaggenwald) se od nejstarších dob dolovalo stříbro, cín a měď. Zpočátku se dolování omezovalo hlavně na cín a měď. Význam cínu, který se kromě jižního a severního Krušnohoří, blízkého Císařského lesa (Kaiserwald) a Fichtelgebirge těžil už jen v Anglii, je zřejmý. Velmi záhy hrál důležitou roli jako slitinový materiál ve formě bronzu (cín a měď), měkké pájky (nízkotavitelná slitina cínu a olova) a ložiskového kovu (z cínu, mědi, olova a antimonu); později se používal také jako ochrana železa proti korozi v podobě bílého plechu a jako užitkový kov pro předměty vyšší potřeby.
Protože se v okolí Horního Slavkova cín a měď vyskytovaly na stejném místě a ve stejné době a byly zde těženy, vznikl z obou dohromady nový slitinový kov „bronz". Vykazoval dostatečnou pevnost a tvrdost a ukázal se jako víceméně „odolný vůči povětrnostním vlivům". Z něj vyrobené nástroje a zbraně představovaly vynikající zboží k výměně, které obchodníci směňovali za žádanou sůl. Ve středu Evropy nastala „doba bronzová" a kámen s nápisem „Media Europa", o němž bude řeč později (geologické poměry), byl v tomto kraji symbolicky vsazen do země.
Že už Keltové v Císařském lese rýžovali cín, dokládá také dr. Scholz z Lipska. Vyplývá to i z pověstí Venetů, u nichž se Keltům ještě říkalo „Walové". Svědčí o tom podzemí bývalého kostela sv. Mikuláše, který je listinně doložen již za Václava II. (13. stol.). Připomínal keltské valové hradiště a nacházel se na úpatí severní strany Krudumu. Kolem přelomu 19. a 20. století po něm ještě svědčily „trosky"; naši předkové proto tomu místu říkali „U Mikuláše". Toto valové hradiště (nebo strážní věž) krylo transport soli z Bavorska. Odedávna se náš kraj zásoboval solí z dolů v Reichenhallu. Přeprava probíhala přes Norimberk–Cheb, podél řeky Ohře a mezi horami Krudum a Brennberg do oblasti cínových ložisek, kde byla vzácná sůl důležitým směnným artiklem. Tato solná stezka existovala ještě po třicetileté válce. Na staré solné stezce při vstupu do sníženiny mezi Krudumem a Brennbergem stál celní dům v Hruškové (Birndorf) a jeden v Třídomí (Dreihäuser). Zda na hoře Krudum existovalo osídlení, není doloženo. Její povrch nabízel dost prostoru a výška skvělý výhled. Cenná země si kvůli svému bohatství na rudu žádala ochranu, neboť ze samotných ložisek rudy nebyl výhled do dálky. Zabezpečení tohoto pro výrobu bronzu důležitého území proti nepřátelským přepadům je tedy vzhledem k výskytu cínu a mědi pochopitelné. K tomu sloužily ve starých dobách na výšině Krudumu postavené „poplašné tyče".
Uznávaní badatelé tvrdí, že v našem kraji žili Markomani a po nich Langobardi a stejně jako před nimi Keltové těžili cínovou a měděnou rudu vymýváním z písku potoků. Tento způsob rudné rýže se odedávna nazýval „verseifen" (rýžování), a místní název „Im Seifen" i část obce „Seifertsgrün" pocházejí z této doby; jsou to první hornická pracoviště a osídlená území. Osada „Im Seifen", vzniklá ve velmi rané době, nese ještě na počátku 16. století v účetních knihách města název „bei den Seuffnern". Byla zničena za třicetileté války; svědčí o ní jen socha sv. Floriána a na počátku 20. století nalezené zbytky domovních zdí.
Die Zeit des Erzbergbaus
Erster Erzbergbau, der Seifen-Bergbau (Zinnseifen), die Ortsgründung, Straßenverbindung Schlaggenwald-Auerbach
Im Bereich von Schlaggenwald ist der Bergbau auf Silber, Zinn und Kupfer schon in frühester Zeit betrieben worden. In den Anfängen beschränkte er sich vorwiegend auf Zinn und Kupfer. Die Bedeutung des Zinns, das außer im südlichen und nördlichen Erzgebirge, dem nahen Kaiserwald sowie im Fichtelgebirge nur noch in England gewonnen wurde, liegt auf der Hand. Es spielte schon sehr früh eine wichtige Rolle als Legierungsmaterial in Form von Bronze (Zinn und Kupfer), von Weichlot (eine niedrig schmelzende Legierung aus Zinn und Blei) und von Lagermetall (aus Zinn, Kupfer, Blei und Antimon); später wurde es auch als Rostschutz für Eisen in Gestalt von Weißblech und als Gebrauchsmetall für Gegenstände des gehobenen Bedarfs verwendet.
Da im Schlaggenwalder Gebiet Zinn und Kupfer an gleicher Stelle und zu gleicher Zeit vorhanden waren und gewonnen wurden, ergab sich aus beiden zusammen das neue Legierungsmetall „Bronze". Es wies eine genügende Festigkeit und Härte auf und zeigte sich im großen und ganzen als „wetterbeständig". Daraus gefertigte Geräte und Waffen stellten vorzügliche Tauschartikel dar, welche die Handelsleute gegen das begehrte Salz eintauschten. Die „Bronzezeit" war in der Mitte Europas angebrochen, und der Stein mit der Aufschrift „Media Europa", von dem in der Folge (geologische Verhältnisse) die Rede ist, wurde in diesem Gebiet symbolhaft in die Erde gesenkt.
Daß schon die Kelten im Kaiserwald nach Zinn geschürft haben, weist auch Dr. H. Scholz, Leipzig, nach. Dies geht ebenso aus den Sagen der Venetianer hervor, bei denen die Kelten noch „Walen" hießen. Der Unterbau der ehemaligen Niklaskirche, urkundlich schon unter Wenzel II. (13. Jh.) erwähnt, spricht dafür. Er war einer keltischen Wallburg ähnlich und befand sich am Fuße der Krudum-Nordseite. Um die Wende des 19./20. Jhs. zeugten noch „Trümmer" davon; unsere Vorfahren nannten daher die Gegend „Am Niklas". Diese Wallburg (oder Wachtturm) deckte den Salztransport aus Bayern. Seit uralter Zeit erhielt unser Gebiet seinen Bedarf an Salz aus den Gruben von Reichenhall. Der Transport erfolgte über Nürnberg-Eger, längs des Flusses Eger und zwischen den Bergen Krudum und Brennberg in die Gegend des Zinnvorkommens, in der das vielbegehrte Salz ein wichtiger Tauschartikel war. Dieser Salzweg bestand noch nach dem 30jährigen Krieg. An der alten Salzstraße beim Eingang in die Senke zwischen Krudum und Brennberg stand ein Zollhaus in Birndorf und eines in Dreihäuser. Ob auf dem Berg Krudum eine Siedlung bestanden hat, ist nicht nachgewiesen. Seine Oberfläche bot Raum genug und die Höhe eine großartige Aussicht. Für das wertvolle Land war wegen seines Erzreichtums ein Schutz notwendig, denn von den Erzlagerstätten selbst hatte man keine Aussicht in die Ferne. Die Sicherung des zur Bronzeherstellung wichtigen Gebietes gegen feindliche Überfälle erscheint daher wegen seines Zinn- und Kupfervorkommens verständlich. Dazu dienten in alter Zeit die auf der Höhe des Krudums aufgestellten „Lärmstangen".
Namhafte Forscher behaupten, daß die Markomannen und nach ihnen die Langobarden in unserer Gegend gelebt haben und, wie vor ihnen die Kelten, die Gewinnung des Zinn- und Kupfererzes durch Waschen aus dem Sand der Bäche betrieben. Diese Art von Erzwäsche nannte man seit alter Zeit „Verseifen", und der Flurname „Im Seifen" und der Ortsteil „Seifertsgrün" stammen aus dieser Zeit; es sind die ersten bergmännischen Arbeitsstätten und Siedlungsgebiete. Die „Im Seifen" in sehr früher Zeit entstandene Siedlung führt in den Rechnungsbüchern der Stadt noch zu Anfang des 16. Jhs. den Namen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.