Doba rudného dolování

První rudné dolování, rýžování cínu (cínové sejpy), založení obce, silniční spojení Horní Slavkov – Auerbach

V okolí Horního Slavkova (Schlaggenwald) se od nejstarších dob dolovalo stříbro, cín a měď. Zpočátku se dolování omezovalo hlavně na cín a měď. Význam cínu, který se kromě jižního a severního Krušnohoří, blízkého Císařského lesa (Kaiserwald) a Fichtelgebirge těžil už jen v Anglii, je zřejmý. Velmi záhy hrál důležitou roli jako slitinový materiál ve formě bronzu (cín a měď), měkké pájky (nízkotavitelná slitina cínu a olova) a ložiskového kovu (z cínu, mědi, olova a antimonu); později se používal také jako ochrana železa proti korozi v podobě bílého plechu a jako užitkový kov pro předměty vyšší potřeby.

Protože se v okolí Horního Slavkova cín a měď vyskytovaly na stejném místě a ve stejné době a byly zde těženy, vznikl z obou dohromady nový slitinový kov „bronz". Vykazoval dostatečnou pevnost a tvrdost a ukázal se jako víceméně „odolný vůči povětrnostním vlivům". Z něj vyrobené nástroje a zbraně představovaly vynikající zboží k výměně, které obchodníci směňovali za žádanou sůl. Ve středu Evropy nastala „doba bronzová" a kámen s nápisem „Media Europa", o němž bude řeč později (geologické poměry), byl v tomto kraji symbolicky vsazen do země.

Že už Keltové v Císařském lese rýžovali cín, dokládá také dr. Scholz z Lipska. Vyplývá to i z pověstí Venetů, u nichž se Keltům ještě říkalo „Walové". Svědčí o tom podzemí bývalého kostela sv. Mikuláše, který je listinně doložen již za Václava II. (13. stol.). Připomínal keltské valové hradiště a nacházel se na úpatí severní strany Krudumu. Kolem přelomu 19. a 20. století po něm ještě svědčily „trosky"; naši předkové proto tomu místu říkali „U Mikuláše". Toto valové hradiště (nebo strážní věž) krylo transport soli z Bavorska. Odedávna se náš kraj zásoboval solí z dolů v Reichenhallu. Přeprava probíhala přes Norimberk–Cheb, podél řeky Ohře a mezi horami Krudum a Brennberg do oblasti cínových ložisek, kde byla vzácná sůl důležitým směnným artiklem. Tato solná stezka existovala ještě po třicetileté válce. Na staré solné stezce při vstupu do sníženiny mezi Krudumem a Brennbergem stál celní dům v Hruškové (Birndorf) a jeden v Třídomí (Dreihäuser). Zda na hoře Krudum existovalo osídlení, není doloženo. Její povrch nabízel dost prostoru a výška skvělý výhled. Cenná země si kvůli svému bohatství na rudu žádala ochranu, neboť ze samotných ložisek rudy nebyl výhled do dálky. Zabezpečení tohoto pro výrobu bronzu důležitého území proti nepřátelským přepadům je tedy vzhledem k výskytu cínu a mědi pochopitelné. K tomu sloužily ve starých dobách na výšině Krudumu postavené „poplašné tyče".

Uznávaní badatelé tvrdí, že v našem kraji žili Markomani a po nich Langobardi a stejně jako před nimi Keltové těžili cínovou a měděnou rudu vymýváním z písku potoků. Tento způsob rudné rýže se odedávna nazýval „verseifen" (rýžování), a místní název „Im Seifen" i část obce „Seifertsgrün" pocházejí z této doby; jsou to první hornická pracoviště a osídlená území. Osada „Im Seifen", vzniklá ve velmi rané době, nese ještě na počátku 16. století v účetních knihách města název „bei den Seuffnern". Byla zničena za třicetileté války; svědčí o ní jen socha sv. Floriána a na počátku 20. století nalezené zbytky domovních zdí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶