Na Krudumu

Když nahoře na Krudumu stojím, když čerstvý vítr táhne a bílé mraky se ženou nad hlavou a když vřes krásně rudě kvete.

Když se jeřabiny barví a když bukové listí hoří, a když poletují babí léta, protože začíná podzim.

Podívej se dolů na kraj: nad vesničkami si hraje slunce a stín mraků běhá hned sem, hned tam.

Přes pole, ta hnědá, táhne se dým z bramborové natě a les leží jako samet a vítr v něm zpívá.

Ano, ten les a to údolí a ty hory tak modré: ach, jak krásná je domovina, teprve teď po ní zatoužíš.

Když nahoře na Krudumu stojíš a srdce se ti přitom nezajásá, tak se rovnou nech zahrabat, nejsi domoviny hoden!

V chebském nářečí napsal Adolf Horner

[obr] Dr. Kempfova rozhledna na Krudumu

věta pokračuje na dalším listu ⟶