Zdravotnictví

Blaho a přetrvání lidstva závisí mimo jiné na hygienickém způsobu života. Každý jednotlivý člověk k tomu může svým chováním přispět – například stravou, oblečením, tělesnou péčí. Podstatné předpoklady však musí zajistit veřejné zdravotnictví. Klíčová slova: zásobování vodou, kanalizace, odvoz odpadu, boj proti epidemiím, snižování zátěže životního prostředí atd.

V Horním Slavkově (Schlaggenwald) se o zajištění nezbytných opatření usilovalo už velmi záhy:

Kolem roku 1500 byl postaven vodovod; 1529 bylo vydlážděno ulic; 1534 byl ustanoven vystudovaný lékárník (byla mu poskytnuta velkorysá startovní podpora s podmínkou, že bude vést prvotřídní léky); 1536 byl ustanoven vystudovaný lékař (současně bylo nařízeno, že felčaři, varhaníci a podobní se musí zdržet léčení – výjimkou byl boj proti moru). Zřízeny byly také lazarety a špitály a kolem roku 1615 chorobinec.

V rukou města bylo také zásobování pitnou a užitkovou vodou. Jednotliví odběratelé, například horní pivovar, měli vlastní zásobování vodou. Ve městě bylo jen málo studní dodávajících pitnou vodu, jako například vchody do dolových šachet upravené na studně v Seifertsgrünu v domech č. 455 a 469. Voda potřebná pro obecné zásobování pocházela z takzvané štoly Karla Hirsche (nad Jahnheimem). Hlavní vedení ze železných trub procházelo Horní ulicí – Zehentplatzem – Rybím pramenem na náměstí a Novým Městem a přes řadu odboček zásobovalo přilehlé obytné čtvrti. Leßnitzgasse a Starý trh dostávaly vodu ze třetího rybníka. Seifertsgrünský vodovod přiváděl vodu z Wiesentalu. Odlehlé dvory a budovy měly vlastní studny nebo malé přípojky. Zamýšlená stavba vysokotlakého vodovodu pro celé území obce z pramenné oblasti „Weißer Hügel" ztroskotala na financovatelnosti projektu.

Pro vedení vody v obci se používaly především dřevěné kmeny (borovice, občas smrky). V Novém Městě (naproti špitálu) se kmeny opracovávaly a v Seifertsgrünu bylo k dispozici místo, kde se v namáhavé ruční práci kmeny podélně provrtávaly. Zásobování vodou spočívalo z velké části na síti trubek s veřejnými odběrnými místy. K trubkové síti bylo po celém území města připojeno přes 25 takzvaných „trubkových skříní" a několik litinových tlakových pump. Existovaly zděné, do svahů zapuštěné nebo volně stojící trubkové skříně. Z pramenného stojanu tekla voda nepřetržitě, i v zimě, do skříně (z kamene, betonu nebo dřeva). Ta měla přepad k regulaci hladiny vody. Nevyužitá voda odtékala do náhonu, do Seifertsgrünského potoka, do stok nebo se vsakovala do země. K vypuštění skříně sloužil otvor se zátkou v dně. Jen tak bylo možné zařízení v případě potřeby důkladně vyčistit. Využívala se i možnost zavést vodovod přímo do budovy, například v hostincích, řeznictvích a jiných živnostech, ale i v soukromých domácnostech. K dispozici byla také veřejná lázeňská světnice s vanovými koupelemi.

Kanalizační systém vykazoval značné mezery a nedostatky. Odpadní a povrchová voda, přetékající hnojůvkové jímky a odtoky z hnojišť mohly nečištěné odtékat do potoků nebo se vsakovat do půdy. Taková znečištění tehdy ještě nezanechávala žádné rozpoznatelné škody na životním prostředí, protože šlo jen o nevýznamná množství.

věta pokračuje na dalším listu ⟶