⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jako malý protidárek za vše, čím jsem se od dětských dnů městu a jeho pozemkům stal dlužníkem. Sláva všem milým krajanům z domoviny a srdečný vánoční pozdrav!

Dnes se chci zase jednou bez pasu a víza, kolem přísné policie a vyslanectví, potají přeplížit přes nově vztyčené, špičaté hraniční kůly a putovat v radostné velikonoční náladě do milé domoviny. Můj uzlík je lehký jako pírko a jeho obsah nevinný, i ti nejnevrlejší pohraničníci by mě museli nechat bez trestu projít. Ale ti by mi dnes stejně nemohli nic udělat, neboť velikonoční cestu jsem nastoupil v letadle svých myšlenek a chci teď, po závratném letu vzduchem a nenápadném přistání na tiché lesní loučce v Krudumském hvozdu, kde právě raší první jarní kvítí, znovu trochu prohrabat poklady svých vzpomínek.

Konečně tě tedy zase vidím, ty nádherná domovino, buď mi zdravena z hloubi srdce! Teď ale musím rychle ulevit prudkému dmutí v hrudi: jeden hlasitý jásavý výkřik z hrdla starého pasáčka, a ještě jeden, a lesy kolem se dobrou chvíli rozléhají radostným výskotem toho bláznivého podivína. Pak už ale svižně vykročím a v okamžiku jsem z lesa venku, uprostřed vůní země vonící, smějící se jarní nivy věčně mladé domoviny. Hle, už se ke mně blyští moje milá vesnička a z pěkné novostavby otcovského domu mi sesterské ruce kynou na uvítanou. Zase doma, po dlouhém, úzkostném čase! Jak je nám všem srdce plné až po okraj, začíná ptaní a vyprávění, které nechce brát konce, až mi klesnou víčka a já se odpotácím do své komůrky, kde se hned nato natáhnu k blaženému snění. Do okna mi blikají tytéž zlaté hvězdy nebeské, které jsem jako dítě tak často pozoroval, a v mé unavené hlavě vyvstávají svaté vzpomínky dětství: poslední desetiletí jsou jako vymazaná a já jsem zase

tím prostoduchým vesnickým klukem z dřívějška, který si v zeleném revíru kolem domu a dvora tropí své libůstky.

věta pokračuje na dalším listu ⟶