Hola, tady se nesmí dlouho otálet, venku už čekají mladí kamarádi s rachotícími bedýnkami, řehtačkami a klapačkami, aby ohlásili velikonoční týden, poněvadž stříbrný zvonek na staré dřevěné zvonici s umírajícím Spasitelem přece umlkl. Jako náčelník tohoto zbožného houfu táhnu s ním hned ulicí vesnice od domu k domu a na kolenou, s obnaženou hlavou, se u kříže modlíme předepsané Otčenáše, jak to mladé pokolení dělalo od nepaměti. Ale hle, uprostřed naší modlitby náhle zarachotí přijíždějící kočáry, které zastaví právě u kříže na návsi. Tím bylo samozřejmě s naší modlitbou konec a zbylé Otčenáše zůstáváme milému Pánubohu dlužni dodnes. S ústy dokořán jsme zírali na vznešené městské lidi, kteří teď vystupovali z vozu, celá vesnice se v okamžiku seběhla a zvědavě obstoupila příchozí. Byl to továrník z nedalekého Zechtalu, který se svou milou paní a celým hloučkem mladých pánů a dam z Lokte a Horního Slavkova (Schlaggenwald) využil zářivého Bílé soboty k výletu do našeho horského lesa. Oslněn tolikerou nádherou a krásou jsem se trochu schoval za blízkou hranici dřeva, ale krásná dívčina — dodnes bych ji dokázal namalovat — mě záhy zase vylákala ven a zatáhla mě doprostřed kruhu společnosti, která se dohadovala, kterou cestou se má vydat na procházku. Jak to světlovlasé stvoření přišlo zrovna na mě, že jim mám být průvodcem a ukazatelem cesty, je mi dodnes záhadou, i souhlasil jsem jen váhavě a teprve pomalu jsem znovu nabýval zcela ztracené řeči. Povozy mezitím obrátily a odjely zase domů, jejich cestující se však se mnou vydali vesele na cestu lesem. Bylo třeba vystoupit na Krudum, aby si z jeho výšky vychutnali nádherný výhled na Chebsko. Dva statní muži v zeleném myslivém úboru a plni stříbrných knoflíků nesli za námi těžké kožené brašny, o jejichž účelu se mi

teprve později dostalo blahodárného osvětlení. S nimi jsem se brzy zapletl do veselého rozhovoru, neboť ti přece rozuměli řeči vesnice, ale i panstvo mě častokrát vtáhlo do své konverzace, a dodnes si pamatuji jejich salvy smíchu, jimiž se rozléhala hora, kdykoli jsem jim tu a tam co nejlépe sestavenou spisovnou řečí odpovídal. Ačkoli jsem vůbec nezamýšlel přispívat takovým způsobem k jejich zábavě, přece jsem sebral odvahu a pak jsem statečně vyprávěl, co jsem věděl o domě a dvoře a hoře a lese, a modrooká dívka ze Zechtalu se nemohla mých historek nikdy nabažit. Mezitím ale výprava už dospěla až k útulné osadě Milíře (Kohling) a teď se šlo svižně téměř rovnou cestou vysokými smrky a vonícím mlazím ke štítu prastarého Krudumu. Tam jsme se utábořili kolem „poplašné tyče" mezi mohutnými žulovými balvany a nastala hostina, o níž jsem teprve v mnohem pozdějších dnech mohl číst jako o „hodokvasu bohů", neboť oba myslivci vytahovali z přinesených brašen bez ustání všelijaký nektar a ambrosii a vyhládlí výletníci se do toho pouštěli tak statečně, že si zprvu skoro nevšímali nádherného kruhového výhledu. Že jsem při tom přišel i já na své, s vděčností dodatečně potvrzuji, ba po tomto posilnění jsem tak zpychl, že jsem, zcela zapomínaje na to, že je Bílá sobota, několikrát hlasitě zajásal dolů nad horský les, čemuž se ti dobří městští lidé rovněž hlasitě rozveselili. Pak ale nastalo dlouhé a horlivé pozorování lesů a polí a dole mírumilovně ležících vesnic a měst domovského kraje, až po ještě bíle se lesknoucí hřeben Krušných hor v jasném Sasku. Uprostřed té nádherné dálky se táhla v jasném jarním slunci zlatě se lesknoucí Ohře, dokud u skal Hanse Heilinga v Karlovarském pohoří nezmizela z očí. Ó jak často jsem potom ten obrázek ještě s nadšením spatřil a přijal do sebe, nemohu ho nikdy za-

věta pokračuje na dalším listu ⟶