profesor z zdejšího kraje. Na mou další zvědavou otázku, jestli je na tom, co ten dobrý muž napsal, něco pravdy, odpověděl upřímně: Ale kde, vůbec na tom nic není, ale lidé tady jsou jako pomatení, jakmile o něm jednou něco stojí v novinách, on to prostě nechápe. Tomu muži, jenž byl přistěhovalým cizincem a svou upřímností mi zajistil veselou chvilku, jsem to dál nevysvětloval, ale kvůli pomateným lidem loketským jsem pak ještě sem tam poslal Loketským novinám malý příspěvek. A tak jsem se vedlejším povoláním stal i „německým spisovatelem", byť ne obecně uznávané pověsti — viz výše zmíněný kadeřnický umělec. I dnes si chci zase něco vypsat ze srdce, a míním v tom s pomocí Boží pokračovat i nadále, byť dnešní psaní zní trošku jako „poslední pořízení". A nyní ať po tomto rozvláčném úvodu následuje můj vlastní vánoční dopis.
Vídeň, v prosinci 1922.
Prý ještě tu a tam existuje ve milé Vídni rodina, která neprodala nebo za nezbytné živobytí nevyměnila úplně vše, co po celá desetiletí a ještě déle opatrovala jako vzácný poklad. I já ještě takový poklad vlastním, který mi ale za žádnou cenu není na prodej, byť by na mě dolehlo sebehůř. Visí v mém dobrém pokoji na zdi a shlíží na mě důvěrně a s pozdravem, kdykoli k němu pozvedám toužebný pohled. Je to obraz města a hradu Lokte, kouzlem ruky rodáckého umělce Waltra Ditze vyčarovaný na plátně, a byl mi před mnoha lety položen na vánoční stůl jedním drahým přítelem z mládí. Tehdy jsem, nestydím se to přiznat, plakal horké slzy dojetí a radosti, a ještě dnes si musím při delším pohledu na to mistrovské dílo tu a tam něco setřít z oka. — —
Jako malý chlapec už, a později jako mladík ještě častěji, sedával jsem tam nahoře vysoko nad domy Křížové ulice na „Špičatém kameni" a
zamyšleně jsem shlížel na milé město: na starou dobrou reálku, z níž jsem později podnikl svůj let do světa, a na její kulatou školní věž, jako věrnou strážní dvojici u vstupu do města, za nimi na drsné a stářím zčernalé Poserturmu a mnohé štíty a střechy starobylých měšťanských domů. Uprostřed zorného pole ale se na vzdušné skalní výšině tyčí nad městem nádherný „starý zámek" se svými prastarými, povětří vzdorujícími kamennými věžemi a červenými taškovými střechami, a po pravé straně dole obtáčí zelená Ohře svým obloukem hrad i město a mizí pod smělou stavbou řetězového mostu. A za domy a věžemi se zvedá lesem korunovaný Robitschberg, přes nějž jsem já, jako plavovlasý studentík, po skončení školního dne jistě mnoho tisíckrát na lehkých podrážkách spěchal domů, do otcovského domu v krudumské vesnici. Nad tím vším pak svítí rodný domovský nebe s táhnoucími se mraky a modrými průzory tak líbezně na tu nádhernou podívanou, že se oko od ní jen těžko odvrací — —
Professor aus der hiesigen Gegend sein. Auf meine weitere neugierige Frage, ob etwas daran sei, was der gute Mann da geschrieben habe, erwiederte er treuherzig: Ach woher, gar nichts ist daran, aber die Leute hier sind wie närrisch, wenn einmal was von ihm in der Zeitung steht, er könne das gar nicht begreifen. Ich habe dem Mann, der ein zugewanderter Fremdling war und mir durch seinen Freimut ein heiteres Stündchen verschafft hat, nicht weiter aufgeklärt, aber den närrischen Leuten Elbogens zuliebe später noch hie und da eine kleine Gabe an die Elbogener Zeitung gelangen lassen. Und so bin ich im Nebenberuf auch „deutscher Schriftsteller", wenn auch nicht von allgemein anerkanntem Rufe — siehe obigen Haarkünstler — geworden. Auch heute will ich mir wieder etwas vom Herzen schreiben, und ich gedenke dies mit Gotteshilfe auch in der Folge noch öfter zu tun, wenn auch mein Heutiges ein klein wenig wie eine „letztwillige Verfügung" klingt. Und nun mag nach dieser weitschweifigen Einleitung mein eigentlicher Weihnachtsbrief folgen.
Wien, im Christmonat 1922.
Es soll im lieben Wien schon noch hie und da eine Familie geben, die nicht alles, was sie jahrzehntelang und noch länger als kostbare Schätze behütet, schon verkauft oder in notwendige Lebensmittel verhandelt hat. Auch ich besitze noch so einen Schatz, der mir aber um keinen Preis feil ist, und wenn's noch so bittergrob über mich kommen sollte. Er hängt in meiner guten Stube an der Wand und schaut traulich grüßend auf mich nieder, so oft ich den sehnenden Blick zu ihm erhebe. Es ist ein Bild der Stadt und Burg Elbogen, von der Hand des heimatlichen Künstlers Walter Ditz auf Leinwand gezaubert und ward mir vor vielen Jahren einmal von einem lieben Jugendfreunde auf den Weihnachtstisch gelegt. Ich habe damals, ich schäme mich nicht es zu gestehen, heiße Zähren der Rührung und Freude geweint und noch heute muß ich mir bei längerer Betrachtung des Meisterwerkes hie und da etwas aus dem Auge wischen. — —
Als kleiner Knabe schon, und später als Jüngling noch öfter, bin ich dort oben hoch über den Häusern der Kreuzstraße auf dem „Spitzigen Stein" gesessen und habe
sinnend
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.