⟵ věta pokračuje z předchozího listu

mnoho by tím ostatně neztratili, ale to mladé pokolení mám rád, protože jsou to děti mých vrstevníků z mládí, a protože jsem si předsevzal zůstat po celý život mladý. Můj životopis je ostatně stručně vyprávěn. Jako ministrantský kluk jsem svou kariéru začal pod ctihodným křižovnickým knězem páterem Fischerem v lokecké děkanské kostele, pak mě osud zavál z města do mé krudumské vesnice, odkud jsem se ale znovu a znovu vracel do města, nejprve jako reálkový student a později jako posluchač univerzity. V těch letech jsem se svou starou tetou Annamarií, Bůh jí dej věčnou slávu, provozoval čilý společný obchod s nejrůznějším bobulovím a bylinami, z něhož pocházejí mé bohatství, které jsem nyní výhodně uložil v rakouských korunách. Jenom jednou, když jsem táhl košík (cistel) plný velkých, nádherně černých ostružin dům od domu v nedalekém Horním Slavkově (Schlaggenwald), nenašel jsem pro tuto skvělou krudumskou úrodu jediného kupce, takže jsem je večer v čirém zoufalství nad úplným nezdarem svého podnikání na Lutschenbergu v příkopu u silnice vydal napospas nebeským ptákům, kteří si na nich dlouho pochutnávali. Onu cenu, dva žejdlíky, tři krejcary, mi ti mlsouni dodnes samozřejmě dluží. S borůvkami a brusinkami jsem ale měl více štěstí, což mi tu bolestnou ztrátu zase vynahradilo. Pak mě však prozřetelnost zavedla daleko od mého bobulového a hřibového lesa do cizích měst a zemí, a nakonec jsem uvízl v nešťastném vídeňském městě, odkud jsem se vlastně jen „o velkých svátcích" mohl malým stylistickým cvičením v Loketských novinách připomenout. K tomu ale musím hned vyprávět ještě jeden malý zážitek.

Když jsem před mnoha lety jednou pobýval v Lokti, sáhl jsem v holičství na náměstí po Loketských novinách, v níž zrovna vyšel pod čarou jeden mnou napsaný článek. Zeptal jsem se tak mimochodem sloužícího tovaryše, kdo je vlastně autorem toho článku, na což se mi dostalo odpovědi: že ho nezná, že to musí být nějaký

věta pokračuje na dalším listu ⟶