profesor z zdejšího kraje. Na mou další zvědavou otázku, jestli je na tom, co ten dobrý muž napsal, něco pravdy, odpověděl upřímně: Ale kde, vůbec na tom nic není, ale lidé tady jsou jako pomatení, jakmile o něm jednou něco stojí v novinách, on to prostě nechápe. Tomu muži, jenž byl přistěhovalým cizincem a svou upřímností mi zajistil veselou chvilku, jsem to dál nevysvětloval, ale kvůli pomateným lidem loketským jsem pak ještě sem tam poslal Loketským novinám malý příspěvek. A tak jsem se vedlejším povoláním stal i „německým spisovatelem", byť ne obecně uznávané pověsti — viz výše zmíněný kadeřnický umělec. I dnes si chci zase něco vypsat ze srdce, a míním v tom s pomocí Boží pokračovat i nadále, byť dnešní psaní zní trošku jako „poslední pořízení". A nyní ať po tomto rozvláčném úvodu následuje můj vlastní vánoční dopis.

Vídeň, v prosinci 1922.

Prý ještě tu a tam existuje ve milé Vídni rodina, která neprodala nebo za nezbytné živobytí nevyměnila úplně vše, co po celá desetiletí a ještě déle opatrovala jako vzácný poklad. I já ještě takový poklad vlastním, který mi ale za žádnou cenu není na prodej, byť by na mě dolehlo sebehůř. Visí v mém dobrém pokoji na zdi a shlíží na mě důvěrně a s pozdravem, kdykoli k němu pozvedám toužebný pohled. Je to obraz města a hradu Lokte, kouzlem ruky rodáckého umělce Waltra Ditze vyčarovaný na plátně, a byl mi před mnoha lety položen na vánoční stůl jedním drahým přítelem z mládí. Tehdy jsem, nestydím se to přiznat, plakal horké slzy dojetí a radosti, a ještě dnes si musím při delším pohledu na to mistrovské dílo tu a tam něco setřít z oka. — —

Jako malý chlapec už, a později jako mladík ještě častěji, sedával jsem tam nahoře vysoko nad domy Křížové ulice na „Špičatém kameni" a

zamyšleně jsem shlížel na milé město: na starou dobrou reálku, z níž jsem později podnikl svůj let do světa, a na její kulatou školní věž, jako věrnou strážní dvojici u vstupu do města, za nimi na drsné a stářím zčernalé Poserturmu a mnohé štíty a střechy starobylých měšťanských domů. Uprostřed zorného pole ale se na vzdušné skalní výšině tyčí nad městem nádherný „starý zámek" se svými prastarými, povětří vzdorujícími kamennými věžemi a červenými taškovými střechami, a po pravé straně dole obtáčí zelená Ohře svým obloukem hrad i město a mizí pod smělou stavbou řetězového mostu. A za domy a věžemi se zvedá lesem korunovaný Robitschberg, přes nějž jsem já, jako plavovlasý studentík, po skončení školního dne jistě mnoho tisíckrát na lehkých podrážkách spěchal domů, do otcovského domu v krudumské vesnici. Nad tím vším pak svítí rodný domovský nebe s táhnoucími se mraky a modrými průzory tak líbezně na tu nádhernou podívanou, že se oko od ní jen těžko odvrací — —

věta pokračuje na dalším listu ⟶