⟵ věta pokračuje z předchozího listu
mnoho by tím ostatně neztratili, ale to mladé pokolení mám rád, protože jsou to děti mých vrstevníků z mládí, a protože jsem si předsevzal zůstat po celý život mladý. Můj životopis je ostatně stručně vyprávěn. Jako ministrantský kluk jsem svou kariéru začal pod ctihodným křižovnickým knězem páterem Fischerem v lokecké děkanské kostele, pak mě osud zavál z města do mé krudumské vesnice, odkud jsem se ale znovu a znovu vracel do města, nejprve jako reálkový student a později jako posluchač univerzity. V těch letech jsem se svou starou tetou Annamarií, Bůh jí dej věčnou slávu, provozoval čilý společný obchod s nejrůznějším bobulovím a bylinami, z něhož pocházejí mé bohatství, které jsem nyní výhodně uložil v rakouských korunách. Jenom jednou, když jsem táhl košík (cistel) plný velkých, nádherně černých ostružin dům od domu v nedalekém Horním Slavkově (Schlaggenwald), nenašel jsem pro tuto skvělou krudumskou úrodu jediného kupce, takže jsem je večer v čirém zoufalství nad úplným nezdarem svého podnikání na Lutschenbergu v příkopu u silnice vydal napospas nebeským ptákům, kteří si na nich dlouho pochutnávali. Onu cenu, dva žejdlíky, tři krejcary, mi ti mlsouni dodnes samozřejmě dluží. S borůvkami a brusinkami jsem ale měl více štěstí, což mi tu bolestnou ztrátu zase vynahradilo. Pak mě však prozřetelnost zavedla daleko od mého bobulového a hřibového lesa do cizích měst a zemí, a nakonec jsem uvízl v nešťastném vídeňském městě, odkud jsem se vlastně jen „o velkých svátcích" mohl malým stylistickým cvičením v Loketských novinách připomenout. K tomu ale musím hned vyprávět ještě jeden malý zážitek.
Když jsem před mnoha lety jednou pobýval v Lokti, sáhl jsem v holičství na náměstí po Loketských novinách, v níž zrovna vyšel pod čarou jeden mnou napsaný článek. Zeptal jsem se tak mimochodem sloužícího tovaryše, kdo je vlastně autorem toho článku, na což se mi dostalo odpovědi: že ho nezná, že to musí být nějaký
sie
hätte auch nicht viel verloren, aber ich liebe das junge Geschlecht, weil es ja die Kinder meiner Jugendgenossen sind und weil ich mir vorgenommen habe, selbst lebenslang jung zu bleiben. Mein Lebenslauf ist übrigens in Kürze dargestellt. Als Ministrantenbub habe ich unter dem ehrwürdigen Kreuzherrn Pater Fischer in der Elbogener Dekanalkirche meine Karriere begonnen, dann hat mich das Schicksal aus der Stadt in mein Krudumdorf verschlagen, von wo aus ich aber immer wieder, zuerst als Realschüler und später als Universitätsstudent, in die Stadt zurückkehrte. In diesen Jahren habe ich zusammen mit meiner alten Muhme Annamarie, Gott hab' sie selig, ein schwunghaftes Kompagniegeschäft mit allerlei Beeren und Kräutern getrieben, von welchem Handel meine Reichtümer herstammen, die ich jetzt vorteilhaft in österreichischen Kronen angelegt habe. Nur einmal als ich einen Handkorb (Zistel) voll großer, wunderschön schwarzer Brombeeren im nahen Schlaggenwald von Haus zu Haus schleppte, fand ich keinen einzigen Käufer für diese herrliche Krudumfrucht, sodaß sie am Abend in heller Verzweiflung über das gänzliche Mißlingen meines Unternehmens am Lutschenberg im Straßengraben den Vögeln des Himmels preisgab, die sich lange Zeit daran gütlich taten. Den Preis, zwei Seidel drei Kreuzer, sind mir die Lekermäulchen natürlich heute noch schuldig. Mit Schwarz- und Preißelbeeren aber hatte ich mehr Glück, was mir jenen schmerzlichen Verlust wieder wett machte. Dann aber hat mich die Vorsehung weit fort von meinem Beeren- und Schwammerlwald in fremde Städte und Länder geführt, und zu guter Letzt bin ich in der unglücklichen Wienerstadt hängen geblieben, von der aus ich mich eigentlich nur „alle heiligen Zeiten" einmal durch eine kleine Stilübung in der Elbogener Zeitung bemerkbar machen konnte. Hiezu aber muß ich gleich noch ein kleines Erlebnis berichten.
Als ich vor vielen Jahren einmal in Elbogen weilte, griff ich in einer Rasierstube auf dem Marktplatze nach der Elbogener Zeitung, in der gerade ein von mir gezeichneter Aufsatz unter dem Striche erschienen war. Ich fragte den amtierenden Gehilfen so von ungefähr, wer der Verfasser dieses Aufsatzes eigentlich sei, worauf mir die Antwort zuteil wurde: er kenne ihn nicht, es müsse irgend so ein
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.