⟵ věta pokračuje z předchozího listu

odpočinku svého otce. Byla to jen jediná svíčka, kterou jsem tam tomu dobrému muži nechal zazářit jako Jezulátko, přesto jsem se v té hodině, kterou jsem tam strávil v horoucí zbožnosti, cítil jako v jasně osvětleném vánočním dómu, v němž se ozývaly ozvěnou všechny písně mého mládí a všechen jásot Štědrých večerů mého života jako ve velké půlnoční mši. S utěšeným srdcem jsem se pak vydal na cestu, směrem ke Krudumu do domácí vánoční noci. Mřížovou bránu hřbitova ale slyším ještě dnes, jak se s mrazivým kovovým rachotem zavírá: sbohem, krásné mládí, minulo, minulo, navždy!

Jasné písně a šalmaje dětství dozněly a nyní se ozval první tón tuby a pozounu života, drsný to zvuk, který se jednoho neblahého dne zcela náhle a nečekaně změnil ve strašlivý rachot houfnic a děl. A nyní následovaly krvavé Vánoce, neklidná léta bolesti a slz, svět se zdál vyvrácen z kloubů. Velký, skvělý národ i jeho země byly rozsápány na kusy a kolem naší milované domoviny byla postavena železná zeď, nepřekonatelná pro ty, kdo zůstali venku. Znovu se zavřela velká železná brána a byla zamčena na sedm zámků, a venku před tou krutě zatarasenou branou stojí dnes, kdy křesťanstvo znovu slaví Vánoce, stárnoucí muž, který s planoucím okem a horoucí touhou vyhlíží po ztracené domovině — — —

„Vzdálený sen, mizí, jak by se zdálo, že jsem kdys tam u hrobu svého otce jako německé dítě k Bohu se modlil."

Než vypustím do světa svou letošní vánoční epištolu určenou městu a kraji kolem Lokte, musím se konečně čtenářům Loketské noviny (Elbogener Zeitung) po všech pravidlech představit. Je tomu už dávno, co jsem naposledy viděl rodné kraje; ze starší generace, s níž jsem vyrůstal, mnoho lidí už nezbylo a mladí o mně nevědí vůbec nic. Nu,

věta pokračuje na dalším listu ⟶