S těžce naloženým košem na zádech, s jednou rukou svírající blikající lucerničku a druhou pevnou hůl, vydala se naše dobrá mlékařka jako každý den i dnes na noční cestu. Ve starém hornickém městečku Literbachy - Čistá (Lauterbach) ještě všichni spali hlubokým spánkem, když se s nákladem mléka tak brzy ráno vydala na tu namáhavou pouť. Cestou dolů lesem jí malé lucernové světélko jen sotva ukazovalo cestu, pokud z ní v tom hlubokém sněhu vůbec něco bylo vidět. Ztěžka oddechujíc pod svým břemenem si musela pracně razit cestu a obezřetně hledat schůdné stezky.

Dnes by ta poctivá žena už raději zůstala doma u svých dětí, vždyť jim chce nechat od Ježíška darovat zářící stromeček a na Štědrý večer připravit pro ta malá hrdélka lahodné jídlo, jak jen nejlépe umí — ale nešlo to. Nu, dnes vyrazila ještě dřív než jindy a chtěla si opravdu pospíšit, aby byla doma dřív než kdy jindy.

Mezitím opustila les a pomalu se už rozjasňovalo šero, takže mohla ve první vesnici, kterou právě procházela, lucernu zhasnout. A rychle šla dál poněkud vyšlapanými stezkami směrem k městu. Tady si konečně mohla sundat těžké břemeno z rozehřátých zad a trochu si oddechnout, dnes se jí totiž dech trochu zkracoval. Teď rychle do domů ve městě ke starým zákazníkům a odběratelům, se zbytky pak ke kupkyni, a než se nadála, byla hotová a připravená k návratu domů. Jen tak mimochodem talíř horké polévky u Hirschenwirta a ještě pár perníkových jezdců a červená cukrová srdíčka od starého Mürlinga, ani lahvička sladkého rosolia na dnešní večer doma nebyla zapomenuta, a hned to jde s rachotícími prázdnými konvemi na mléko v koši zase do kopce, k lauterbašskému domovu.

Ano, dnes jí dnes všechno šlo tak rychle od ruky, že pevně doufala, že bude doma ještě před příchodem Štědrého večera u čekajících dětí.

Ale v tuhé zimě stoupat do kopce ve Slavkovském lese, to znamená pořádně dávat pozor a být silná, i když člověku na zádech nevisí těžký koš s mlékem. Přes sníh si ledový mráz zlomyslně natáhl své hladké příkrovy na stezce, a tak to často znamenalo klouzání a sjíždění zpátky i do strany, a někdy i náhlý pád do sněhu, ale hned zas ta statečná žena vstala na nohy, oprášila si sníh z tváře a šatů a spěchala dál. Mezitím se už udělalo odpoledne, když udýchaná a zpocená dorazila na zasněženou výšinu k první vesnici. Bez odpočinku ale její putování pokračovalo dál, kolem statků a zimně tichých sídel, k vytoužené lese. Ale to byl ještě pořádný kus cesty, a pořádný doušek z láhve v koši se jí zdál dodávat nové síly. Jak se jen budou děti radovat a olizovat prstíky, až si dnes večer namočí sladké rosolio do kousku houstičky! Co se to jen dnes dělo s nohama, že se jí tak těžko pohybovaly, vždyť to byla stará známá cesta a počasí snesitelné. Teď jí to hučelo i v hlavě, jako by tam chtěla veškerá krev, nikdy jí nebylo tak závratno, že neviděla cestu, nikdy jí nebylo tak zle k umření. A teď ještě ty bodavé bolesti v kříži a bedrech! „Pane Bože, ve tvém království!", ztrácely se jí smysly, „snad by na konec přece jen — —, vždyť teprve o Hromnicích má být čas!"

věta pokračuje na dalším listu ⟶