zazvonil zvonek naposledy; poté byl i se svou věžičkou sundán." - Copak by nakonec i zvony mohly mít duši? O tom našem bych tomu skoro věřil.

Kdo má chuť, ať se mým fantaziím směje; musel jsem si něco vypsat ze srdce, a teď je mi lehčeji.

Nyní ale odložím pero a pospíším ven do svého zeleného revíru. Dnes je neděle, tak honem nahoru k Mikulášskému kostelíčku, kde dobří duchové lesní domoviny slaví svou mši a ptáčci kolem v korunách stromů k tomu vyhrávají. Komu je to dáno, ten se může této lesní pobožnosti zúčastnit a zpívat a modlit se spolu. Trochu tomu rozumím a pevně jsem se držel; potom jsem však jásavě obešel Krudum, abych z jeho slunného vrcholu hlasitým jásotem pozdravil velikou, nádhernou domovinu.

Zase jeden vánoční příběh, a k tomu skutečně pravdivý, se spoustou sněhu na cestách i loukách a s hvězdným třpytem nad nočním lesem.

O vánočním čase se náš Slavkovský les (Kaiserwald) vždy skvěl v knížecím bílém hermelínovém rouchu a v rauhnachtech (posvátných nocích mezi Vánocemi a Třemi králi) svítila domácí obloha na zasněžený les svým nejkrásnějším hvězdným ozdobím tak, že to jen jiskřilo a třpytilo se, jako by byly nad krajinou rozsety miliony nádherných drahokamů.

Vysoko na nebeském oblouku táhla tiše Mléčná dráha se svým jasným hvězdným hemžením od jihu k severu, a pod ní vedla ve stejném směru místy dost hrbolatá cesta z Lauterbašské výšiny kolem vysokého vrchu Rozhledy a Krudumu dolů lesem do Ohárecké kotliny — tři dobré hodiny z kopce, hned mohutným vysokým lesem, hned mladým porostem, kolem osamělých vod; pak ale přátelskými vesnicemi, z jejichž dvorů probleskovala útulná světýlka, a nakonec strmě dolů úzkými stráněmi až k hrdě se tyčícímu, hradem korunovanému městu Lokti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶