⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jak nehybně, jako vytesaní z kamene, stáli na svatém místě a nespouštěli oči z čestné stráže.

A teprve večer Bílé soboty! Tehdy byli na nohou mladí i staří, aby viděli a slavili nádherné „Vzkříšení". Do města se sešel proud lidí z města i z okolí a čekal, až se snese soumrak. Pak vycházeli z kostela dlouhým zástupem, modlíce se a zpívajíce, ulicemi, v nichž okna zářila nejjasnějším světlem.

„Vstal z mrtvých Pán Ježíš Kristus" znělo z tisíce hrdel podél ulic, my ministranti jsme neustále cinkali zvonečky – cinky-linky, cinky-linky – a hudba doprovázela refrén vzkříšeníové písně burácejícím zvukem pozounů: Aleluja, aleluja!

Nahoře na náměstí se pak dělo něco zázračného: jiskřící ohňostroj a bengálské osvětlení ve všech barvách; jsem panu lékárníkovi, který toto zázračné dílo ke cti Boží vykonal, dodnes od srdce vděčný, byl to vrchol toho kouzelně krásného večera, jehož nádheru od té doby v mé paměti nedokázal zastínit žádný vídeňský slavnostní průvod.

To byla moje slavná městská klukovina.

Jednoho dne jsem se náhle osudovým řízením ocitl uprostřed vesnických kluků. Moji rodiče se jedním rázem opět stali sedláky – ovšem docela malými sedláky s několika málo kravskými ocasy ve chlévě a kouskem pole kolem dřevěného domu. Zkrátka, ač jsem jako městský kluk opravňoval k nejkrásnějším nadějím, teď se ze mě stal plnokrevný venkovan, a i když mě později znovu pohltilo jedno pořádně velké město, kde už se nedalo chodit bosky ani pást krávy, lehký nádech sedláctví ve mně přece jen zůstal.

Bylo to zrovna kolem doby, kdy jsem se ujímal nových výsad své lesní domoviny. O půstu, při „vynášení smrtky", jsem před svými novými vesnickými kamarády složil zkoušku a bez větších potíží jsem byl přijat do mladé obce. Pak přišla památná Květná neděle.

věta pokračuje na dalším listu ⟶