Táhli jsme se svými palmovými ratolestmi, které vypadaly jako mohutná košťata, ve světlých houfech do města a do kostela: tam se za velké tlačenice slavnostně světily palmy. Po bohoslužbě se palmami ozbrojená mládež hrnula dolů na velké náměstí a jako na povel se tu v okamžiku postavily proti sobě dva nepřátelské šiky: „Horní" proti „Dolnozemcům". Podle tradice se mezi oběma stranami vždycky na Květnou neděli vyřizoval prastarý spor. Už bylo vidět moře palmových ratolestí neklidně se vlnící sem a tam, když tu chlapci najednou, jako na znamení, vytasili zbraně: z posvěcených snítek se jako mávnutím kouzelného proutku vynořily osolené vrbové pruty a pevné lískové hole a svištěly vzduchem na hlavy a těla bojujících…

Ačkoli jsem jako začátečník nestál v nejpřednější bitevní řadě, přece jsem si pár ran „do krve" odnesl: jistý téměř zuřivostí posedlý Dolnozemec si vzal na mušku právě mě; přitom jsem mu jistě v životě nic zlého neudělal a nikdy víc jsem ho ani neviděl. Ale počkejme! Když jsem později jako přerostlý studentík stál proti soupeři s ostrým železným kordem, náhle mě popadl zcela záhadný vztek: vzpomněl jsem si na ony rány z Květné neděle, které bylo ještě třeba pomstít, a v žáru boje jsem před sebou znovu viděl toho palmovou ratolestí ozbrojeného Dolnozemce, a věru, tentokrát „krvaví" nebyli na mé straně.

Zda se tento podivný, církevním kultem opentlený starý pohanský obyčej palmových bitev ještě provozuje, nevím. Tenkrát to však žádná legrace nebyla, městská stráž takovému návalu nemohla čelit a místy se i sama, poněkud pocuchaná, stáhla do bezpečného krytu, odkud pak moudře vyčkávala konce boje. Já sám jsem se s jedním bojovým druhem vrátil poraněný, ale slavný do naší lesní vesnice, poněkud rozcuchané palmové ratolesti jsme však pečlivě uschovali pro budoucí použití v koutku s domácím oltáříkem. Pak přišel tichý pašijový týden, v němž se mé rány hojily,

věta pokračuje na dalším listu ⟶