Moji dobří rodiče bydleli dlouhá léta ve městě, než se vrátili na otcovské dědictví do lesní vesnice. Tenkrát – je to už pěkně dávno – jsem tedy i já byl městský kluk. Ovšem takový, který půl roku běhal prostovlasý a bosý po ulicích a po polích, v zimě stál v první linii sněhových bitev a na podzim, když se vydal na lísky, přinesl si domů plné kapsy hrušek a švestek ze stromů, které mu náhodou stály v cestě. Přesto jsem byl členem jakéhosi elitního sboru kluků, druhu církevních hodnostářů: ministrant. Ať už nás nebožtík páter Fischer držel co do odměny trochu zkrátka – měsíčně nám vyplácel čtyřicet krejcarů na hlavu –, měli jsme přece jen různé vedlejší přivýdělky, jako svatby a pohřby, při nichž jsme po vykonané ceremonii těžili kapitál z radosti nebo bolu zúčastněných; z té doby pocházelo moje bohatství. Nejslavnostněji jsme se ale cítili o svátku Božího těla: tam jsme se směli celý týden denně za bílého dne ukazovat v barevném ministrantském rouchu, s věncem ozdobeným bandalírem přes rameno a bok, na náměstí i v ulicích. To byla nádhera, která nám bohatě vynahradila brzké vstávání, mnohé latinské modlitby a jindy dost těžkou celoroční službu.

O svatém velikonočním čase, v době umučení, nám profesionálním kostelním chlapcům pokaždé vyrostla ostrá konkurence: po tři dny umučení se totiž mělo u Božího hrobu v ministrantském pláštíku tiše klečet a modlit se. K tomu byli přizváni ostatní školáci jako jakísi amatéři a podle přesného rozpisu se každou hodinu tiše střídal jeden chlapecký pár za druhým. Než jsem povýšil do vyšší kategorie profesionálních ministrantů, klečel jsem i já na stupních ponurého oltáře Božího hrobu a dodnes vidím ty dva „ostrostřelce" po pravici a po levici,

věta pokračuje na dalším listu ⟶