⟵ věta pokračuje z předchozího listu

se městský fyzikus musel nejprve přesvědčit, že smrt skutečně nastala, nebo proto, že se pozůstalým chtělo dopřát ještě poslední pohled na rozloučenou navždy, už nevím. Teď musel ten prohřešek vyjít najevo; mezitím se také rozednilo. Ztemnělo mi před očima: Pan kaplan ve svém černém plášti dorazil a hned přistoupil k žehnání. Hned nato jsem si oddechl: rakvička zůstala uzavřená. Málokdy jsem se ještě modlil otčenáš s takovou vroucností jako tehdy za ty dva malé darebáčky, kteří mě i po smrti tak vyděsili, a ač jsem byl bez viny, děkuji dodnes za to blahodárně rychlé zakročení církve, díky němuž jsem toho dne nebyl postaven na pranýř jako jakýsi znesvětitel mrtvých. Ale teprve když na hřbitově hrobník hodil první lopaty hlíny do malého hrobu na rakvičku, začal mi tep zase pomaleji tlouct; z té nezvykle velké zimy, jež prý toho zimního rána panovala, jsem nic nezpozoroval. Bylo mi po celý den nesmírně horko, a ještě dlouho potom, jak při smutečním pohoštění v hostinci „U Jelena", tak i na zpáteční cestě do naší zasněžené lesní vsi, mi vyrazilo horko, kdykoli jsem vzpomněl na ty dva skřítky v dětské rakvičce.

Od té doby byl onen zvyk, otvírat rakve u svaté Anny znovu, moudrým úřadem zrušen. Je to už dávno, přesto si tuto potěšující novinku musím dodnes znovu a znovu připomínat, kdykoli se mi v neklidných nocích zdá o mrtvých dvojčatech, která právě já mám nést do hrobu v příliš velké rakvičce.