Po dvou dnech jsme se tedy vydali nést ty milé děti do hrobu. Pokojně vedle sebe odpočívaly ty nyní do švestkova modra zbarvené věcičky v jedné společné rakvičce naproti sobě, jedno u hlav, druhé u nohou, a mohly se tak navěky vzájemně vlídně dívat, kdyby jim hořká smrt nezhasila světýlka očí a tak pevně nezavřela víčka.

Za noci a mlhy jsme vyrazili, ven z domu, ze dvora a ze vsi, směrem k dalekému městu. Já vpředu s bílou rakvičkou v náručí, za mnou hlouček truchlících v hlasité modlitbě za dvě ubohé dvojčecí dušičky. Na výšině, kam vítr dosáhl už doopravdy silně, modlící se odmlčeli a my jsme mlčky šlapali sněhem. Byl to vskutku pochmurný průvod do zimního rána.

Dokud cesta nebyla příliš hrbolatá a sníh příliš hluboký, dokázal jsem rakvičku bez velké námahy držet v náručí pěkně vodorovně a klidně. Když se však cesta stala prudší z kopce a šlo se strmě dolů do města, jednou jsem si vyměnil paže a musel jsem přitom rakvičku trochu příliš naklonit: neboť náhle jsem uslyšel a ucítil, jak „horní" dvojče sklouzlo dolů k „dolnímu". A jak jsem pak v prvním leknutí nadzvedl nohy výš, stalo se to hrozné: obě sklouzly dolů k hlavám, a ať jsem tou nešťastnou rakví, kterou truhlář zřejmě zhotovil přes míru velkou, jakkoli hýbal nahoru a dolů – snad stokrát jsem to poctivě zkoušel – bratříčci zůstávali důvěrně spojeni a nedalo se je už oddělit. Námahou a strachem, aby si toho někdo nevšiml, mi na čele vyrazil perlivý pot, když jsme konečně dorazili na křižovatku u starobylé kapličky Matky Anny, kde se podle starého zvyku žehnalo zesnulým z venkova, obecně nazývaným „selské mrtvoly". Poté, co jsem se krátce předtím zoufale ještě jednou marně pokusil o nápravu, spustil se s hlasitě bušícím srdcem ten malý náklad na zem. Zde se rakve před žehnáním nezřídka ještě jednou otvíraly, ať už proto, že

věta pokračuje na dalším listu ⟶